𝙵𝚎𝚎𝚕 𝚒𝚜 𝙵𝚊𝚕𝚕¹ (FF Spider-Man CZ)

=Missing love potion=

Display nám zablikal a já odvrátila pohled od přibližujícího Petera k displayi. Stiskla jsem tlačítko pro 'vypnutí autopilota' a nohy natočila správným směrem, řízení jsem vzala do vlastních rukou a přitom ještě na GPSce hledala vstupní bod, kterým musíme proletět. Peter seděl nehybně až na pár cuknutí, když jsem rychle přimáčkla brzdu, ale ani nedutal, byl jako duch, až na to, že tu opravdu seděl a dýchal, a srdce mu tlouklo, tak jak by mělo.

Bezpečně a správně jsem proletěla vstupním bodem, bez závad a bez poškození záchraného modulu. Zpomalila jsem motory a stočila zrak k Peterovi, byl tak nevinný.

,,Jsi v pohodě?" zeptala jsem se ho a v sekundě se po něm znovu ohlédla a pak střídala zrak k němu a na cestu, radši jsem se věnovala cestě, nechci umřít jen kvůli tomu, že neumím řídit, ani nenáročný záchranný modul.

,,J-Jo jsem, ale tohle bylo zvláštní jak jsme proletěli...?" začal větu a zakončil ji nechápavými otazníky, které důrazně znázornil. Uculila jsem se a přibrzdila.

,,Vstupní bod, právě si proletěl poprvé vstupním bodem, síla co? Jo, pamatuji si na svůj první bod," nadchla jsem se až tak, že jsem ho možná vyděsila, ale naštěstí si jen vydechl až jeho mentolový dech dosáhl na můj krk, a já se snažila soustředit na cestu a najít místo, kde zaparkujeme blízko obchodu. A! Dneska mám ale štěstí.

Zaparkovala jsem na volném místu vedle nějaké obrovské lodi, oproti našemu záchrannému modulu...to byla nula.

Vypla jsem pohon a vstala z židle, na zemi jsem sebrala batoh a přehodila jsem si ho přes jedno rameno. Peter rychle vstal až jeho železné brnění zacinkalo jako zvonkohra a doporácel se rychlým krokem ke mně. Když jsem se, ale otočila přede mnou byl Peter a byli jsme od sebe zřejmě pár centimetrů, bylo by trapné si teď vzít metr a změřit si tu vzdálenost? Táta mu řekl ať jsme od sebe na nejmíň 15 centimetrů...promiň tati, za tohle jednou skončím v pekle.

Jeho oči se znovu vmíchávali do mých a já se automaticky zmrazila. Teď ne. Sakra.

Cítila jsem jen jeho dech jak pouští na můj krk, jeho oči se zablýskly a měl lehce pootevřené rty, jako ve filmech, které mi převypravuje táta. Měla jsem pocit, jako by mi někdo zmáčkl srdce a nechal mě se s tím smířit. Zamrkala jsem a otočila se proti němu zády. Trapná chvilka.

Odkašlala jsem si a znovu se na něj otočila akorát jsme byli na nejmíň metr od sebe. Nahodila jsem úsměv, ale ne ten zabijácký úsměv, normální, přátelský?

,,Musíš zůstat tady." řekla jsem mu poklidně a vážně, a srazila si své sebevědomí na číslo -5.

,,C-cože?" vykoktal ze sebe a přešlápl z nohy na druhou nohu.

,,Někdo musí hlídat loď, a za 2. co by si občané mysleli, kdybych si tě vzala s sebou do obchodu?" zvýšila jsem trochu hlas, bavilo mě, když byl naštvaný, pokroutila jsem při tom umělecky obočím jako vlajka ve větrném dnu a zašklebila se na něj.

,,A řekli by si: Co je to za exota v obleku?!" zahrála jsem úplně jiný hlas než můj a nějakou náhodnou osobu, která by si tohle určitě řekla, kdyby ho viděla. Obočí povolil a spíš to vypadalo jako by mě za chvíli přilepil pavučinou k podlaze, zamkl mě tu a do toho obchodu by si prostě došel sám, bez dizkuze, bez pravidel, štvát na pravidla, Parkere, není dobré, nenene.

,,Jsem exot v obleku?" řekl vážně a výhružně udělal ke mně velký krok a já o krok postoupila do zadu, po krku mi sjela kapička potu, nelíbí se mi, když je u mě takhle blízko.

,,Mohl by si být," řekla jsem odvážněji a nadzvedla trochu hlavu vzhůru. Neustále jsem se vyhýbala očnímu kontaktu. ACH jak já je nesnáším.
,,nejsi exot, jsi jen v železném obleku, tak tu prosím zůstaň." řekla jsem úmluvně, ha! Mám ho, nachytal se, snažila jsem se ho umluvit takovou tou svůdnou metodou, u které žena krouží holými rameny a mrká očima co nejvíc to jde. Další trapná chvíle, ale aspoň to zapůsobilo. Jedna nula pro mě, Parkere.

,,Fajn." zabručel roztomile, a zakroužil očima a boky současně, co by skolilo každou ženu, až na mě, dost, DOST jsem se krotila a radši zavřela oči. Stiskla jsem tlačítko u dveří a oni se otevřeli do světa, vyšla jsem ze záchranného modulu ven na kamennou dlažbu a otočila jsem se okolo své osy a potom znovu směrem na Petera. Poslala jsem mu vzdušný polibek a on se začervenal a zakymácel.

,,Tak tu zůstaň ty exote pozemskej." řekla jsem mu povzbudivě a nahodila dost široký úsměv od ucha k uchu. Svůj roztomilý kukuč, stačil ve vteřině vyměnit za naštvaný a uražený, udělal krok ke dveřím, ty se mu ale před očima zavřely, a pak už jsem jen skrz ně slyšela pouhé: Heeeej!

Dva nula pro mě, Petere Parkere.

______________

Snad se vám poslední kapitoly líbí, protože si myslím, že to jde teď nějak do kytek 🙄