𝙵𝚎𝚎𝚕 𝚒𝚜 𝙵𝚊𝚕𝚕¹ (FF Spider-Man CZ)

=Shut up, Peter! Uh, Spider-man=

Nikdy se neobracej k nepříteli zády.

Tuto větu mi říkal táta snad celý můj život. Asi jsem dost zapomnětlivá, místo toho, abych začala zdrhat, jsem si to v klidu kráčela k uličce smrti.
.

Narovanala jsem si batoh na zádech, a vyrazila pohodovým krokem k úzké uličce, kterou jsem sem přiběhla. Než jsem se, ale nadála, v mém právem rameni jsem ucitíla rychlou ale štiplavou bolest. Automaticky jsem se chytla za rameno a všimla si, že dlaň od držícího ramene, je od krve, a doprd-

Rychle jsem na prostřelené rameno pohlédla a krvácení zadržovala jen pouhým držením ruky, což však opravdu nepomáhalo, ani z daleka, a krev nasákla každou nitku a látku v mé bundě. Rychle jsem ze svého steheního pouzdra vytáhla pistoli a namířila ji na vůdce, dost chatrné skupinky Plenitelů. On však uhl a vystřelil po mě též, dost dobrá střela, ale naštěstí jsem uhla. To už, ale pomohl zvednout své kamarádíčky, kterým jsem způsobila značná zranění, ale v oni už byli na nohou a zcela v pořádku. Pohlédla jse na ně a svou pistoli zastrčila za opasek, a natáhla před sebe dlaně. Vydechla jsem do stresu a přímo jejim směrem vrhla plameny ohně, sklonili se, ale můj oheň byl na to dost chytrý, aby je pohltil i kdyby se třeba plazili. Teď mám šanci. Dostala jsem náskok a rychle vyrazila do úzké uličky, kterou určitě oni neprojdou.

,,Za ní!" uslyšela jsem jejich nadřízeného a dál probíhala úzkou uličkou. Na konci jsem se ani neohlížela a vyrazila přímou a rychlou cestou, k našemu druhému záchranému modulu, proběhla jsem okolo velkého vysokého topolu a prosmýkala se mezi obyvatelstvem této nadměrně bojové planety.

Ale ti hajzlíci to oběšli a i přesto mě dostihli, byli mi doslova v patách. Do svého běhu o život jsem dala všechno a ve vteřině se otočila a poslala jim ohnivý polibek z mé dlaně. Oheň byl avšak o mnoho větší než jsem si myslela, překřížil jim cestu a já neměla čas se otáčet, jediné co mě děsilo byl řev občanů, kteří tohle všechno viděli, omlouvám se.

Po kamenitém chodníku jsem přeběhla přímo k naší ubohé lodi a ve vteřině ji otevřela. Zavřela za sebou a opřela se o zavřené dveře. Párkrát jsem vydechla, abych popadla dech až to vypadalo jakobych měla záchvat. Peter si mě sjel pohledem a přešel s vyděšenou tváří ke mně. ,,Jsi v pořád-"

,,Ne. Nejsem. A ani ty!" rozkřikla jsem se po záchranném modulu s tím, že se mě zmocňovala panika a stres, ty odbyté Plenitele jsme měli stále za sebou. Došourala jsem k řídícímu středisku a doslova skočila do křesla, nastartovala jsem a nastavila jsem autopilota na nejvyšší rychlost, pryč od nich, a pryč z téhle planety. Znovu jsem si oddychla a setřela si pot z čela, no jo, městský maratón neběžím každý den. Opřela jsem se o opěradlo křesla a vydýchávala jsem se.

,,Co se proboha stalo?!" vyprskl na mě a sedl si do druhého křesla, svůj roztřepený zrak jsem nasměrovala k němu a tělo natočila správným směrem. ,,Šla jsem pro to jídlo, a přepadli mě Plenitelé, prý mají nevyřešene účty s mým tátou." zanadávala jsem a vydechla se a nadechla v každém slově, které jsem tu Peterovi řekla.

,,Kdybych šel s tebou, nic takové by se nestalo." řekl hrdě nad svojí příležitostí Peter, opřel se k opěradlo křesla, a podepřel si dlaněmi zátýlek.

,,Sklapni, všichni by se tě lekli, kdyby si šel se mnou." řekla jsem a stihla se uchechtnout nad Peterovým 'to snad nemyslíš vážně.'

,,Spíš se mě bojíš, protože s klukama tvého věku vůbec netrávíš čas a přijde ti trapný jít se mnou a povídat si." urovnal to až moc klidně a povolil hlavu.

,,To není pravda." zamumlala jsem a odvrátila od něj pohled na druhou stranu. Jak to všechno může vědět?

Trapné ticho.