𝙵𝚎𝚎𝚕 𝚒𝚜 𝙵𝚊𝚕𝚕¹ (FF Spider-Man CZ)

=We are back, bitches!=

.

Peter si zničeho nic ke mně  přisedl blíž a donutil mě tak znervóznět.

,,Víš, chtěl bych, aby ses vrátila s námi, na Zemi. Líbilo by se ti tam." řekl nadšeně a oba dva jsme si představovali, jak by jsme spolu byli na Zemi, a nevím...třeba jedli Zargy, netuším co se jí na Zemi, ale táta říkal, že ve školních jídelnách vařili ukrutně hrozně.

,,Taky bych tam moc chtěla, ale máme dva problémy. Prvním je, že mě nepustí můj táta. A druhý je, že by si lidé mysleli, že jsem příšera, podívej vždyť hořím, když se naštvu." ukázala jsem mu názornou ukázku, a na špičce prstu jsem vytvořila plamínek plápojícího ohně, se zájmem si ho znovu Peter prohlédl a já se mu mohla nenápadně koukat do tváře dokud, se mi nepodíval rovně do mých očí. Uhla jsem a pramen vlasů jsem si dala za ucho. Peter se pro sebe lehce usmál a odvrátil ode mě pohled.

,,Ale, kdyby tě táta nepustil," namítl a pro efekt nadzvedl prst vzhůru. Usmála jsem se přitom a čekala, co z něj vyleze. ,,mohla by jsi od něho utéct, se mnou." Peter se opatrně začervenal a dotkl se mé dlaně. Usmála jsem se na něj, líbí se mi jeho přístup, ale...zradit tátu? To se mi moc nelíbí.

,,Tvoje námluvy se mi opravdu líbí a zamlouvají, ale nevím jestli bych dokázala opustit tátu, tímhle způsobem..." posmutně jsem sklopila zrak dolů, ale on mou dlaň nepustil, a svíral ji stále ve svém jakoby jsme ve vnitř skrývali další nekonečný kámen, který jsme uzamkli silným poutem, a Thanos by nám musel useknout ruce, aby se k němu dostal.

,,Chápu tě," vyznělo poklidně z Peterových úst a jeho dlaní mi narovnal mou hlavu , abych se mu podívala do zpříma do očí, otevřela jsem lehce rty, jako Peter a nechala se hypnotizovat. Nevím co to do mě vjelo, ale něco mě k němu táhlo. Lehce jsem se naklonila k jeho rtům, a ty své lehce otřela o ty jeho, z čeho se pak vyrýsoval něco jako polibek. Ani jeden z nás se nedokázal odtrhnout, nic jiného pro nás teď neexistivalo, jen my. Otevřela jsem oči a odtáhla se od něj, usmála jsem se na něho, a hlavu otočila na display přede mnou.

,,Ehh, jsme před vstupním bodem." řekla jsem hrdě, že jsme zvládli cestu, ale v hlavě jsem pořád měla vzpomínku na jeho rty na těch mých. Chopila jsem se řízení, a na Petera se už radši neotáčela, musela jsem být rožhavená jako Slunce.

,,To co se teď stalo," začal opatrně a narozdíl ode mně klidně, ale stále jsem se věnovala řízení a ne jemu. Postavil se a z boku ke mně pomalu šel.

,,asi nemá cenu to probírat , že?" navrhl, ale neměl ponětí zda to prát kladně či záporně.

,,Myslím, že ne. Moje poprvé a naposled." řekla jsem se smíchem, ale zároveň zakryla stesk a smutek v hlase.

,,Naposled?" zeptal se zaujatě a povzdechl si až jsem jeho dech ucítila na mém krku.

,,Bohužel. Ty se vrátíš na Zemi, a já si budu dál prožívat svůj nudný život ve vesmíru." objasnila jsem mu moje plány a dál se věnovala řízení, pro dobrý vstupní bod.

,,Bohužel, anebo to vůbec nepřežijeme." skleskl a narovnal se v křesle.

,,Co to povídáš, neumřeme. Oba, přežijeme, a já za tebou přijedu na Zemi, platí?" slíbila jsem se vším sebevědomím a odvážností, jednoduše jsem spolkla stres a strach.

,,Platí." zašeptal potichu a oba jsme se na sebe usmáli. Ticho.

,,Takže, tohle bylo tvoje poprvé?" vytáhl to znovu na povrch konverzace Peter, provokativně, naklonil se  více ke mně.

,,To to bylo tak strašný?" zasmála jsem se a ve vteřině jsem se na něj otočila, až mi poskočilo srdce až do krku.

,,No, více praxe by to chtělo. Takže si ke mně můžeš přijet a můžeme to natrénovat." povzbudil mě, a flirtovně na mě mrkl. Dostala jsem záchvat smíchu a přistála u naší lodi, která byla stále na Titanu a okolo ní byl zbytek skupiny, tak jen přeci jsme to stihli.

,,Tak víc praxe, jo? Ty seš idiot, Parkere." zasmála jsem se znovu a vypla pohony, vstala z křesla popadla naše věci a s Peterem za zadkem jsme vyšli ze záchranného modulu se splněným posláním. A možná i něčím jiným.

3:2 pro tebe Parkere. Vyhráváš.