𝙵𝚎𝚎𝚕 𝚒𝚜 𝙵𝚊𝚕𝚕¹ (FF Spider-Man CZ)

=Fire forest=

Oblékla jsem se obyčejně, do elestického oblečení s bundou navrh a vlasy si stáhla, aby nepřekáželi v práci. Vyšla jsem z koupelny a plácla jsem sebou do měkké postele a dlaněmi si přejížděla po tvářích. V hlavě se mi právě přehrával ten sen, pořád dokola. Byla jsem nervózní, ruce se mi začaly potit a já si skousla pro efekt dolní ret. Přetáčela jsem se z jedné strany na druhou sem a tam, mezi prsty jsem si hrála se svým přívěstkem a nohama lehce dupala do podlahy. Ta sílá. Cítila jsem ji, jakoby byla opravdu skutečná. Už pár dní a možná i déle se cítím, tak, jiná, odlišná, jako nová duše. Jednou si mi i dokonce v noci zdálo, nebo viděla jsem v zrcadle svoje oči které měly červenou barvu, a nebo to byl jen hloupý sen, co si to namlouvám...
Vzhůru jsem dala své paže a od ramen až k zápěstí si je začala důkladně prohlížet. V zápěstí jsem se, ale zarazila. V modrých žilách u zápěstí, v bývalých modrých žilách. Vždycky žíly na zápěstí byly modré, teď jsou neobvykle svítivě rudo-oranžové. Zpanikařila jsem a začala po výrazně červené žíly jezdit a přejíždět prsty, jakobych se snažila žílu zatlačit zpět. Vypadalo to jakoby mi místo krve v žílách proudil mladý, ale přitom silný nevladatelný oheň. Zápěstí jsem přikryla více rukávem od bundy a vyšla nahoru za ostatními. Ihned jsem upoutala pozornost, spolkla jsem strach a přešlápla z nohy na druhou nohu. ,,J-Jdu se jen projít ven." Ukázala jsem prstem ke dveřím, nikdo z nich se ani nezmohl mi odpovědět, nakonec to odkývli, ale to už jsem byla dávno pryč. Oddychla jsem si a jako střela vyběhla ven na čerstvý vzduch. Loď byla opět uprostřed opuštěného lesa, pomalu se stmívalo, a já běžela dál, co nejrychleji od lodi hluboko do lesa. Zastavila jsem se u velkého stromu, a opřela se o jeho kmen, vydechla jsem a přejela dlaní po drsné kůře stromu. Moje žíly stále svítili červeně jakoby se mezi krví prosazoval malý oheň. Je tohle vůbec možné? Už pár dní, se necítím tak jako vždycky, ale takhle špatně mi nikdy nebylo. Jednou, maximálně 2x za měsíc jsem se cítila špatně, ale to není nějak dlouhá doba. Vzpomněla jsem si na ten sen. V celém mém těle jsem cítila ten samí oheň jako ve snu, stejný pocit. Zavřela jsem oči a natáhla ruce před sebe, nakrčila jsem nos a stáhla obočí. Luskla jsem prsty se zavřenýma očima, a modlila se ať se nic nestane. Pomalu jsem otevřela oči a upřela pohled na mé prsty a dlaně.

V dlaních se rýsoval malý oheň, hystericky jsem popadla dech a stále sledovala své dlaně. Určitě je to jen sen. Jednu ruku jsem stáhla a oheň zmizel, avšak na druhé se stále oheň rýsoval a planul dál a dál. Silně jsem se štípla do ramene a čekala až se vyhrabu ze své postele a snu. Bohužel nic. Sen to nebyl a tohle všechno je pravda. V těle mi koluje oheň, umím ho vytvořit, co ještě? Jsem zrůda, která jednou způsobí konec vesmíru? Natáhla jsem zpět i druhou ruku vedle té s ohněm a přendala jsem si ho na druhou dlaň. Nic jsem necítila jen hřejivý pocit v břiše. Vydechla jsem a oheň jsem schovala do obou dlaní, když jsem je, ale otevřela oheň byl zformovaný do oválu, ale stále hořel. Prostě jsem držela v dlaních oheň. Už se chci probudit, prosím.

.
.
.

Jen jsem stála uprostřed hlubokého a černého lesa, a v dlaních si přehazovala oheň, úžasný. Na tváři se mi tvořil víc a víc zákeřný úsměv, když se oheň rozrostl, jen jediná má obava je, že to neudržím pod kontrolou a oheň mě polapí do své klece, jednou provždy. V lese zašumělo a já jsem udělala zvláštní gesto po kterém oheň ihned zmizel, ne že bych byla zkušená, prostě jsem třásla dlaní a oheň zmizel, spíš to vypadalo divně jak se snažím setřást oheň ze svých dlaních. Ve kterých už, ale zůstane. Zpoza lesa se vynořil můj táta, a mě polilo velké horko. Narovnala jsem hlavu a čekala co zase řekne, teď je ta nejmíň vhodná chvíle, aby přišel.

,,Co tu děláš, tak sama?" vypadlo z něj zasekaně, jako by nevěděl co má říct, ale i přesto tu chce se mnou být. ,,Šla jsem jen na čerstvý vzduch." Mykla jsem rameny a začala nervozitou šahat na větev hned vedle mě, snad to není Groot. ,,Prý si měla hodně špatný sen, nechceš si o tom popovídat?" zeptal se mě táta přemile, až kdyby to jako nebyl on, vzhlédla jsem k němu zelenýma očima a začala si hrát s prsty. ,,Není o čem si povídat." Odsekla jsem sklesle, a sklopila pohled dolů, abych se vyhla tomu tátovému.

Nebo mu to mám radši říct? Že mám zřejmě stejné schopnosti jako ve snu? Umím ovládat oheň?! Jsem snad jakýsi mutant?

_______________________________

🤫