𝙵𝚎𝚎𝚕 𝚒𝚜 𝙵𝚊𝚕𝚕¹ (FF Spider-Man CZ)

=Stop it!=

Vytáhl mi celou kulku z ramene a já se snažila skrýt všechny bolesti, abych samozřejmě vypadala vznešeně před ním. S kulkou, doslova, hodil o stůl a projížděl mě roztomilým pohledem. Oči jsem odvrátila a radši je sklopila do klína. Peter se mě ptal, co je ta tekutiny v železné lahvičce, řekla jsem mu, ať to na mně vyzkouší a uvidí.

Podle mé rady, taky udělal. Stříkl pálivou, ale účinou tekutiny přímo do hluboké rány a ona se začala pomalu zatahovat, a roztrhnuté maso přitostlo zpět k sobě.

,,Tak a je to!" řekla jsem povzbudivě, a seskočila ze stolu.

,,Počkej," zastavil mě Peter tím, že mě chytil za rameno a přitáhl zpět k sobě. Zkobrněla jsem a snažila jsem se nedívat do jeho očí. Nic z toho nepomohlo,  kdo by to vydržel? Já myslím, že nikdo. Peter vytáhl z lékárničky jako poslední krok, obvaz a začal mi ho obmotávat okolo, ještě nezarostlé hnisavé, rány v rameni. Úsměvem jsem mu poděkovala a odcupitala co nejrychleji k nejbližší židli.

,,Tak jaký je puberťácký život na Zemi?" začala jsem téma a tím probourala smrtící ticho mezi námi, já prostě nemohla mlčet.

,,Na Zemi? Uhh, super. Já si nestěžuji." odpověděl Peter a nadzvedl ramena vzhůru. To mi toho teda řekl. Nebyl to zrovna společenský typ, spíše tichý a uzavřený.

,,To jsi mi toho teda řekl." protočila jsem očima a zabručela. Peter se na mě podíval přes opěradlo křesla a sklopil zrak ke svým dlaním. ,,Rozváděj, přeháněj to, nevím jaké je to na Zemi, prosím pověz mi to." zaprosila jsem sladkým hláskem a naklonila se víc k němu. Otevřel jemně ústá a přimhouřil lehce víčka k sobě, což zobrazovala neskutečně roztomilý pohled. Skousla jsem si dolní ret a natočila hlavu ještě k lepšímu úhlu pro výhled.

,,Dobře, dobře." usmál se pro sebe a udělal obranné gesto pomocí dlaní, zřejmě, že se přede mnou neubrání. ,,Můj život je super. Přímo báječný. Jen škola to trochu omezuje, ale v ní jsem poznal-" uvelebil se v křesle a hned po jeho začátku jsem ho musela přerušit.

,,Do školy jsem sice nechodila, ale táta říkal, že byla strašlivá, má z ní ty nejhorší vzpomínky." znovu jsem ho přerušila, ale jemu asi nevadilo, když jsem mluvila já a začala si hrát s prsty.

,,Není tak hrozná, když máš přátelé a pár těch nudných hodin to vydržíš." snažil se mě hned neodradit a přehodil nohu přes opěradlo a stále se chrul v křesle. Co si myslí? Že je to tu jako nějaká posilovna?! Táta mě zabije až uvidí ty špinavý sedačky- pozdě.

,,Tátu šikanovali. A domů chodil pomlácený, nesnášel to tam." odpověděla jsem otravně a povzdechla si,  nenápadně jsem se podívala na Petera, který mi hleděl, ale přímo do očí a ty jeho se znovu vlévaly do mých. Dost už! Tohle není žádná lovestory a ani nebude!

,,Škola byla super, je i teď, ale před rokem jsem zatkl tátu holky, která se mi líbila...potom se odstěhovala." uchechtl se prostě a mykl rameny a odvrátil ode mě pohled.

Mně to přijde spíše smutný.

,,Tobě se aspoň někdo líbil." uchechtla jsem se a poškrábala se nenápadně na zátýlku. Peter mě začal se zájmem, ale s neporozuměním pozorovat, a měla jsem pocit jako by mi telepaticky poslal zpráva 'Povídej, přeháněj, rozváděj. Chci fakta a teori.'

,,Potkala jsem jen jednoho kluka, byl i docela pěkný, avšak táta mě od něho odvedl. Smutný život. Třeba kdybych tam chvíli ještě zůstala požádal by mě i o ruku." zasmála jsem se a protáhla se. Petera jsem donutila se zasmát a v jeho očích se objevilo miliony jiskřiček. Byly jich tam miliony a tucty, jakoby celé to číslo bylo součet toho, jak dlouho bude žít, žil by miliony let.

Neplácej blbosti. Víš , že pravda je úplně jiná...

,,Jo, smutný život." souhlasil a začal mě hypnotizovat. Mírně pootevřené rty  mě donutily si skousnout ten svůj, oči každou chvíli mrkaly a já jen civěla do těch jeho. Až se ke mně začal pomalu a podezřele přibližovat. Začala jsem mírně panikařit a zůstala zkameněle sedět na křesle. Začala jsem zhluboka dýchat a oči se mi otevíraly víc a víc. Panebože! Stop! Po zátýlku jsem ucítíla kapičky potu a ve mně se zrovna něco pohlo...

Natahoval se ke mně přes křeslo a mezeru mezi námi, a já se nemohla nijak hýbat. Ten čas se teď opravdu zpomalil nebo je to jen moje iluze?!

Byla jsem tak ve stresu, tohle se mi ještě nestalo. Místo toho, abych ho nechala udělat jeho práci jsem prostě...