Peter Jason Quill, nebo-li Star-lord, vychovaný Pleniteli, měl jen jedinou dceru. Nathalii Meredith Quillovou, která už od malička jezdí v lodi Milano, kterou Peter ukradl Yonduovi a jeho Plenitelům. Thalie si myslí, že pod vší tou ochranou prožije...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Je těžké začít žít znovu, když ztratíte všechno. A když myslím všechno, myslím OPRAVDU vše. Rodinu, všechen potenciál, vaše moc už není taková jaká dřív, protože jste na ni moc slabý a vaše oči prožívají peklo. Jednoduše, bylo to peklo pro 16-ti letou dívku. Ale ta už je pryč. Jsem nová já, ale snažící se žít v minulosti. Což se mi nedaří a život mi háže kameny pod nohy. Je to jako zlý sen, z kterého se probudíte, ale nic se na něm nemění, je pořád stejný. Každý nový den dokonce přidá novou věc, která vám život ještě zhorší a přirazí vás to k zemi. A vy prostě nevíte, jak se znovu postavit na nohy. Život si, v tuhle dobu, nejde užívat, jde už jen přežívat, což je dlouhý a nudný proces.
Spánek jsem postřádala už přes 3 dny. Každá planeta chtěla pomoct a Carol to prostě nezvládala sama. Proto jsme se rozdělili na 3 týmy. Carol, já, Strážci. Jediní, kteří se o vesmír aspoň trochu zajímali. Ale 4 lidi na pomoc galaxie absolutně nestačí, takže moje životní potřeby byli teď vypnuté, aby mi nekazili plány. Ale někdy se to nastřadalo na špatný den a já se vyspat prostě musela. V tiché vesmírné lodi se můžete vyspat kdekoli, je to to nejlepší místo na přemýšlení i na spánek. Horší je usnout s tím, že na druhé straně vesmíru právě poletuje Nebula s Rocketem. Přiznávám to. Moc mi chybí. Přes 2 rok jsem je neviděla. I sama Carol mě navštívila, ale to už je taky dost dlouhá doba.
Když to jednoduše shrnu, doslova se společnosti vyhýbám. Hlavně zbylé rodině, která mě naposledy viděla zlomenou a absolutně neschopnou... Čtyřlístek mi prostě před cestou nepřeběhl. Ale takový Thanos, ano.
Po pár hodinách nevrhlého spánku, jsem musela znovu do práce. Nastavila jsem souřadnice té planety, které mi řekl Rocket, do navigace a ona našla tu nejrychlejší cestu k ní. Byla dost daleko. Miliony mil daleko, ale já tam musela za každou cenu, takže jsem neměla na výběr.
/
Asi po 3 hodinách pilotování jsem byla v půlce cesty a nad mým tělem začala mít nadvládu nuda. Donutila mě, ovládání přepnout na auto-pilota a já se začala promenádovat po lodi se vší zvědavostí. Hledala jsem cokoli, čím bych se mohla zabavit, ale moje smysli odmítali každou druhou věc. Až můj čich vyčmuchal něco, co mě jen tak neomrzí. Sice to nebylo moje a já to vzala z Milana, ale nemohla jsem to tam nechat. Bezmocně to leželo na místě, kde to nechal ležet můj táta a taky to tam tak zůstalo. Kdybych si to nevzala, zřejmě by to Rocket zasedl. Malých věcí si moc nevšímá. a Ale pro mě tahle malá věc znamenala vše, co jsem měla. Tohle byla moje poslední vzpomínka na tátu.
Jeho malý přehrávač, i se sluchátky, jsem chytla do dlaně a přejela po škrábanci, který tam byl. Už si ani nevzpomínám, jak k němu přišel, ale byly to jako rejhy plné vzpomínek. Nasadila jsem si sluchátka, která nebyla už dlouhá použita a vybrala písničku, kterou umím nazpaměť. Tedy uměla jsem. Sotva si teď pamatuji o čem ta písnička byla.
Brandy (You're a fine girl) od The Looking glass.
S tátou jsme tuhle písníčku milovali a už jen ten příběh hrál sám o sobě velkou roli.
And there's a girl in this harbor town And she works layin' whiskey down They say "Brandy, fetch another round" She serves them whiskey and wine
Hned, co začala hrát melodie, jako by mi v hlavě naskákaly titulky a já uměla text. Taková malá vzpomínková akce. Pamatuji si, jak jsme na ni, na moje narozeniny, s tátou tancovali. Mezitím, co na nás Rocket s Gamorou vykulovaly oči. A Groot? Ten se rád přidal.
/
Planeta Kjö byla malinkatá, narůžovělá planetka s lehce namodralým obláčky okolo. Vesmírný prah se točil kolem planety a působilo to podivně. Nikdy jsem takovou planetu neviděla. Usedla jsem k pilotním místu a proletěla vstupním bodem, kde mě už široce přivítala atmosféra planety. Našla jsem vhodné místo a nechala svou loď na opuštěném místě, kde procházelo jen pár lidí. Rasa živého tu bylo poněkud zvláštní. Lidé měli růžovou až oranžovou barvu. Všichni měli většinou svítivě modré oči a na tvářích měli tmavé obláčky, které byly něco jako pihy, které mám já. Nasadila jsem si masku, abych nepoutala pozornost, že jsem odjinud a vyšla do ulic. Pár lidí mělo taky svůj obličej úplně skrytý pro jejich vlastní obranu. Všude je ta atmosféra úplně stejná. Unavení lidé bez života a bez radosti.
Prosmýkla jsem se skrz lidi a stále jsem měla pocit, jako by mě někdo pronásledoval. Ale pokaždé, když jsem se otočila tak za mnou nikdo nebyl. Byl to nepříjemný pocit, až jsem si té neznámé osobě nadběhla. Zrychlila jsem do temnější uličky, kde nikdo nebyl a až jsem uslyšela našlapující stopy přímo ke mně, vytáhla jsem z opasku rychle zbraň a otočila se za sebe, kde stála ta osoba. Měla také masku, avšak úplně odlišnou té mé. Narozdíl ta má byla tátova a ta té osoby měla zvláštní tvar a byla zřejmě vybavená i něčím jiným. Měla jsem nataženou ruku před sebou, mířící na osobu. Osoba měla na sobě zřejmě nějaký hábit, podobný ponču, možná nějaký kroj?
,,Sundej masku," promluvila jsem skrz svou masku, takže můj hlas vyzněl dunivěji a hlubším tónem, což se mi pro tyto dramatické chvíle hodilo. Bylo slyšet, jak si osoba oddychla, poté položila své prsty na zadní část masky a sundala ji. Uviděla jsem obličej nějaké žený, která měla přes levou tvář zarudlou menší jizvu a její oči byli zvláštně zbarvené. Jako by se v jejích očích udělal vír a smíchal dohromady modrou a zeleno-žlutou barvu. Působilo to magicky a žena lehce sklopila hlavu a dala před sebe ruce, pro obranu.
,,Neublížím ti," zašeptala medovým hlasem a já se cítila omámená. Hbitě jsme si ji prohlédla a pomalu jsem stáhla zbraně a dala si ji za opasek. Mám výhodu, kdyby mě napadlo, můžu využít ještě schopnosti.
,,Jsi Nathalia, dcera Petera Quilla, že?" zeptala se a hned svou první otázkou mě vykolejila. Dala své ruce podél těla a já žasla, že tátu znali i v takových neznámých planetách. ,,Stáhni si masku," pokynula mi dál, když jsem mlčela. Zřejmě vycítila mou zranitelnost o tom jménu a já se ani nehla.
Chtěla jsem vědět, co je zač. Neměla jsem ponětí, kdo je to a odkud mě zná, ale chtěla jsem tomu porozumět. Prstem jsem nahmatala tlačítko v blízkosti ucha na masce a ona se složila, takže jsme si se ženou, bez mrkání hleděly do očí. Pozvedla jsem lehce hlavu nahoru jako to dělám vždy, když začíná být situace podivně zvláštní. A tohle už bylo moc divné, protože žena vypadalo, že bude mít každou chvíli infarkt nebo se rozpláče.
,,Konečně se potkáváme," zalapala dojatě po dechu a já byla čím dál tím víc vyděšená.
