Distance

-17-

"Cože?" vydechla jsem a až teď si ho pořádně prohlédla. Začala jsem vnímat rysy, které máme společné. Byla jsem skoro jako on. Znovu jsem přejela pohledem po jeho drahém obleku a skončila u jeho očí. 

"Felicity," usmál se. "Páni.. jsi nádherná." zvedl se z křesla a položil hrnek na stůl. Udělal ke mě krok, ale já se chytla tety, která po něm střelila pohledem, takže se zastavil. "Omlouvám se. Vím, že to pro tebe musí být- zvláštní." 

"Zvláštní?" nadzvedla jsme jedno obočí. "Objevíš se po sedmnácti letech a pro mě to má být zvláštní? Co tu děláš, Greysone?" 

"S tvou tetou-" střelil pohledem po tetě a vrátil se k mému obličeji. "Jsme si řekli, že by ses semnou měla seznámit. Už pár měsíců si s ní píšů a-" přestala jsem ho poslouchat a otočila se k tetě.

"Ty jsi to věděla?" zeptala jsem se a cítila se ublíženě. Proč mi to neřekla? Proč mi to zatajila, když jsme si slíbily, že si nebudeme lhát. Pustila jsem její ruku a couvla. Pryč od všech. Cítila jsem jak mě začínají pálit oči. Ale nechtěla jsem brečet před mužem, který tvrdí, že je můj otec. I když.. On nepotřebuje, žádný důkaz aby to dokázal. Stačí se podívat na něho a potom na mě a vidíte to. 

"Chtěla jsem ti to říct, zlato, ale nebyla jsi připravená. Po smrti tvé matky jsi byla tak smutná.. Chtěla jsem, aby sis prvně začala zvykat na školu.. Našla si přátelé. Prostě žila." 

"Já-" sevřelo se mi hrdlo a nemohla jsem mluvit. Začala jsem zrychleně dýchat a zatmělo se mi před očima.

"Felicity!" vykřikla zděšeně teta a postavila se. Rychle ke mě přešla a uchopila mě ve své náruči. Začala jsem jí vzlykat na rameno a ona mě hladila po zádech. "Je to v pořádku, Felicity. Všechno je v pořádku." 

"Myslím, že byste měl odejít," ozval se Thomas a já se přes tetino rameno na něho podívala. Stál naproti mému otci a díval se na něho. "Felicity je rozrušená." 

"Musím si s ní promluvit," odpověděl otec a podíval se na mě. "Felicity dej mi pár minut." 

"Thomas má pravdu, Greysone," otočila se teta. "Můžeme se domluvit na jindy. Ale teď si Felicity musí odpočinout a všechno si to promyslet." 

"Dobře," povzdychl si otec. "Ale to o čem si chci promluvit je opravdu důležité, takže bude dobré, když se uvidíme brzy. Může to být zítra? Felicity?" odtáhla jsem se od tedy a přes uslzené oči jsem se na něho podívala. Ať už mi chtěl říct cokoliv, čím dřív to bude, tím rychleji mi zase zmizí se života. Přikývla jsem a on se usmál. "Vyzvednu tě v šest. Můžeme si zajít třeba na večeři." 

"Dobře," zamumlala jsem. "Zítra v šest."

Dívala jsem na máminu fotku a přemýšlela, co by teď udělala. A co mi chtěl otec říct, tak důležitého, že to nemohlo počkat? A kde vzal tolik peněz na takový oblek? Byl snad bohatý? A pokud ano- z čeho tak zbohatl? Nedokázala jsem už dál jen tak sedět u mě v pokoji. Zvedla jsem se z postele a přehodila přes sebe mikinu. 

"Kam jdeš?" zeptala se teta, která se objevila v hale, když jsem si obouvala boty.

"Musím se projít," vysvětlila jsem. "Zachvíli budu zpátky." slíbila jsem.

"Vypadá to, že bude pršet, Felicity."

"Nebudu pryč dlouho," odpověděla jsem a vzala si klíčky. "Nemusíš se bát teto." hned jak jsem vyšla z domu jsem vycítila chladký a vlhký vzduch a věděla, že má teta pravdu. Mířil sem déšť.. možná i bouřka, ale bylo mi to jedno. Byla jsem ráda, že jsem nachvíli sama. Za dvacet minut jsem začala cítit jak na mě dopadají kapky vody. Přetáhla jsem si přes hlavu mikinu a pokračovala v cestě.

Došla jsem na pláž, která už byla skoro prázdná. A ti kteří tady ještě byli, se už chystali k odchodu. Můj pohled spadl na malou holčičku, která se smála, když jí její otec vzal do náruče a běžel s ní k autu.

"Zmokneš," ozvalo se mi u ucha a já se prudce otočila. Jayden stál vedle mě a na sobě měl džíny, černé triko a koženou bundu. "Felicity proč brečíš? Stalo se něco?" ani jsem si to neuvědomila, dokud to neřekl. Moje ruka vystřelila k mé tváři a já na ní ucítila slzy. "Udělal ti někdo něco?" otevřela jsem pusu, abych mu odpověděla, ale vyšel z ní jen hlasitý vzlyk. Nepřemýšlela jsem o tom, co dělám a omotala ruce kolem jeho pasu. Jayden zůstal na pár minut překvapený, ale nakonec si mě přitáhl k sobě a začal mě hladit po zádech. "Felicity musíme se někam schovat.. Začínáš být promočená až na kost,"

"Nechci jít ještě domů." špitla jsem a Jayden přikývl.

"Znám úžasný místo, kde budeme sami a je tam sucho. Věříš mi?" zadíval se mi do očí a já se zamyslela. Vzpomněla jsem si na všechno, co mi Alex řekl. Měla bych se od Jaydena držet dál? Teď mi to nepřipadalo jako dobrý nápad. Potřebovala jsem někoho s kým si můžu promluvit. 

"Věřím." přikývla jsem.