Distance

-37-

Seděla jsem v pokoji a čekala na Alexe. Když se konečně otevřeli dveře, rychle jsem vstala. Pomalu vešel do pokoje a zavřel. "Tak co?" zeptala jsem se. "Má nějaké podezření nebo něco?" nelíbilo se mi jak se tvářil a ani to, že nic neříkal. "Alexi?" 

"Zítra přijede Jayden," řekl. "i s Ethanem." dodal. Měla jsem pocit, že nemůžu dýchat. Chytila jsem se skříně a zhluboka dýchala. 

"Musím odjet," vyhrkla jsem. "nemůžu tady zůstat. Ethan řekne pravdu. Nenávidí mě!" 

"Hej," Alex mě vzal za ruce a donutil mě, abych se mu podívala do očí. "bude to v pohodě. Něco vymyslíme. Jayden si s Ethanem cestou sem promluví. Nic se ti nestane-" 

"Jak to můžeš vědět?" vydechla jsem. "Jsem v domě s mužem, který ovládá mafii a nenávidí mou rodinu, protože můj děda zabil jeho otce." 

"Nikdo ti neublíží," zašeptal. "vím že mi nemusíš věřit, ale říkám ti pravdu. Budu za tebe bojovat a jsem si jistá, že Jayden to bude cítit stejně." jeho prsty se dotkli mé tváře. "Možná bude nejlepší, když si půjdeš lehnout." 

"Nechci tady být sama," zamumlala jsem a odmítavě zakroutila hlavou. "mohl- mohl by jsi tady prosím zůstat se mnou? Když jsi u mě, cítím se v bezpečí." 

"Jestli ti to pomůže," přikývl a odvedl mě k posteli. Lehla jsem si a on se natáhl vedle mě. Nechala jsem se přitáhnout do jeho náruče a položila si hlavu na jeho hruď. Vnímala jsem jak mě hladí po paži. Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Nevím kolik času uběhlo, ale Alex si už musel myslet, že spím. Cítila jsem jak mě opatrně pustil a zvedl se. Slyšela jsem jeho kroky, které mířili ke dveřím. Když otevřel dveře, nastalo ticho. Slyšela jsem jak se zhluboka nadechl. "miluju tě," vydechl a já přemýšela, jestli se mi to jen nezdálo. "a je to.. řekl jsem to. Nenechám nikoho aby ti ublížil. Protože tvůj život je pro mě až moc důležitý. Nikdo jsem k nikomu necítil to co k tobě. Ale nemůžu tě mít, protože tě získal můj bratr-" nachvíli se odmčel a já myslela, že už odejde. Potom, ale znovu přešel k posteli a já se snažila neotevřít oči. 

Najednou jsem ucítila jeho rty na svých. "Dobrou noc, Felicity." vydechl a odešel. Když jsem si byla jistá, že jsem v pokoji sama, rychle jsem rozsvítila a posadila se. Vzpomněla jsem si na slova, která mi řekla Sasha- je v pořádku milovat oba.

Ráno jsem byla nervozní. Jayden s Ethanem tu měli být každou chvíli. U snídaně jsem se dívala jen do svého talíře, mezitím co Alex, jeho otec a Sasha něco rozebírali. "Jsem si jist, že se ti mý synové budou líbit," ozval se George a já překvapeně zamrkala. "Užiješ si s nimi spoustu legrace." zmohla jsem se jen na drobný úsměv a podívala se na Alexe. Věděla jsem, že si s ním musím promluvit o tom, co jsem slyšela. "Alexi večer jedeme na večírek k rodině Angelů. Sasho pomůžeš, Katie s oblečením." 

"To není zapotřebí," vyhrkla jsem. "ráda zůstanu tady." 

"Ne," George zakroutil hlavou. "se Sashou budete náš nádherný doprovod." Po snídani jsem se vydala nahoru do pokoje. Když jsem se za sebou zavřela dveře, konečně jsem se zhluboka nadechla. Najednou jsem uslyšela jak před domem zastavuje auto. Došla jsem k oknu a podívala se ven, přesně ve chvíli kdy Jayden spěchal k domu.

"Jaydene," vydechla jsem a obrátila se. Chtěla jsem běžet za ním, ale u dveří jsem se zarazila. Nemohla jsem tam jen tak vběhnout a padnout mu do náruče. Proto jsem se vrátila k oknu a sledovala dveře. Věděla jsem, že to nebude trvat dlouho a někdo- ať už to bude kdokoliv- se tady objeví.

A měla jsem pravdu. Netrvalo to ani tak dlouho a uslyšela jsem kroky. Když se dveře otevřeli, zadržela jsem dech. 

"Felicity," Jayden za sebou rychle zavřel a přešel ke mě. Když jsem mě objal, hlasitě jsem vydechla. "jsi v pořádku?"

"Jo," přikývla jsem. "ale na jak dlouho, Jaydene? Ethan to už určitě říká tvému tátovi-" 

"Neříká," skočil mi do řeči. "a neřekne. Domluvil jsem se s ním." Jayden se odtáhl, aby se mi mohl podívat do očí. "Zítra odjedeš. Už jsem ti domluvil auto. Vrátíš se do Kalifornie a-" 

"A?" podle jeho výrazu jsem mohla poznat, že ať už se chystal říct cokoliv, nebude se mi to líbit. 

"A už nás nikdy neuvidíš. Zapomeneš, že nějací Hallovi vůbec v Kalifornii žili, Felicity." 

"Ne," zakroutila jsem hlavou a cítila jak mi po tváři stéká první slza. "nemůžeš- nemůžeš jen tak zmizet z mého života! Říkal jsi, že mě miluješ! Že obětuješ cokoliv! A já- já tě taky miluju, Jaydene. Miluju tě.." 

"Cože jsi to řekla?" vydechl.

"Že tě miluju," zopakovala jsem. "víš vůbec jak osaměla jsem se ty poslední dny cítila? A teď mi chceš říct, že se se mnou chceš rozejít? Vždyť jsme spolu nezačali ani pořádně chodit-" najednou mě Jayden přerušil polibkem. Když se odtáhl, pohladil mě po tváři.

"Dobře," přikývl. "nevzdám se tě tak lehce. Budu bojovat."