Distance

-4-

Další den jsem už tak nervozní nebyla. Věděla jsem, že mám aspoň Olivii. Když jsem se s ní setkala před školou, řekla jsem jí o všem, co se včera stalo. Jak jsem potkala Alexe a tím pádem znám všechny bratry Hallovi.

"No páni," zasmála se. "Potkala jsi všechny tři v jeden den. A co říkáš na Alexe? Jeho jsem viděla jen párkrát." pokrčila jsem rameny. 

"Ti kluci jsou jako dokonalost," řekla jsem. "Všichni tři. Každý je jiný, ale zároveň mají něco stejného, co tě zaujme." Olivia přikývla. Došli jsme do třídy a posadili se na své místo. Ohlédla jsem se za sebe, ale lavice byla prázdná. Zazvonilo a hodinu a do třídy vešla paní Rupertová, kterou jsme měli na matematiku. 

Ethan se za celou hodinu neukázal. Když jsme se potom s Olivii vydali na další hodinu, všimla jsem si Jaydena, který s někým telefonoval. Vypadal rozzuřeně, ale zároveň jakoby ho něco trápilo. Když si všiml, že se na něho dívám, nepatrně kývl na pozdrav. Olivie si toho naštěstí nevšimla, takže jsem nemusela odpovídat na žádné otázky. 

Po škole jsem měla jít domů sama. Teta měla nějakou schůzku, takže mě nestíhala vysvednout a Thomas byl u svých rodičů ve vedlejším městě. Rozloučila jsem se s Olivii a nasadila si do uší sluchátka. Vydala jsem se po cestě, kterou mi teta včera ukazovala. V uších mi hrála moje oblíbená písnička a já se zaposlouchala do textu.

  There was a girl with the sky filled of stars
in her eyes,
she was chasing the world, that was so fast
and left her behind  

Ani jsem si nevšimla motorky, která pomalu zastavila vedle mě. Překvapeně jsem se otočila a spatřila Jaydena, který si zrovna sundal helmu. "Sleduješ mě?" zeptala jsem se a nadzvedla jedno obočí.

"Jen jedu domů," odpověděl s úsměvem. "Nechceš svézt?"

"Nedáš si pokoj, že?" Jayden se smíchem zakroutil hlavou. 

"Nedám si pokoj, dokud tě nesvezu a ty neuvidíš, že motorky vlastně nejsou tak hrozné." vysvětlil a natáhl ke mě ruku s helmou. 

"Ne díky," zakroutila jsem hlavou. "Myslím, že to zvládnu pěšky. Ale děkuju." Jayden pobaveně zakroutil hlavou, ale nakonec si helmu nasadil zpět na hlavu. Jedním pohybem nohou nastartoval a prosvištěl kolem mě. Za půl hodiny jsem došla domů. Dala jsem si rychlou sprchu a potom se vydala na pláž. Za celou dobu, co jsem tady byla, jsem ani jednou nebyla na pláži. Možná to bylo tím, že to bylo oblíbené místo mámi a já ještě nedokázala najít odvahu tam jít. 

Abych se dostala na pláž, musela jsem jet autobusem. Za půl hodiny jsem tam byla. Tím že byl pracovní den tu nebylo tolik lidí jako o víkendu. Rozhlídla jsem se a přemýšlela, kam se vydám. Nakonec jsem se vydala kolem velkých kamenů okolo vody. V půlce cesty jsem si sundala boty a vzala je do ruky. 

Najednou jsem se objevila na dokonalém místě. Z pláže sem nešlo moc vidět, protože kameny dělali něco jako zeď. Rozhodla jsme se na chvíli posadit. Položila jsem boty vedle sebe a přitáhla si kolena k tělu. Najednou to klidné ticho přerušili něčí hlasy, které se ozývali zvrchu. Ať už nahoře byl kdoliv nemohl mě vidět. Nechtěla jsem poslouchat, ale něco mě zaujalo. 

"Ethane, Jayden má pravdu," ten hlas mi byl povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem ho slyšela. Najednou mi to došlo. Alex.

"Takže vy si myslíte, že to neví?" tohle rozhodně byl Ethanův hlas. "Myslíte, že sem přijela vážně náhodou?" 

"Pochybuju, že o tom ví," odpověděl mu Alex. "Podle mě ani neví, co její otec dělá. Hlavní je jí hlídat, kdybychom se pletli." 

"Chceš jí hlídat, Alexi?" Jayden se zasmál. "Věř mi.. Díval jsem se jí do očí.. Ona je neškodná." 

"Bože to říkáš jen proto, že by jsi jí nejradši dostal do postele!" řekl mu Ethan. Nevěděla jsem, co se tam děje, ale najednou se ozval Alex.

"Nechte se na pokoji!" zavrčel na ně. "Ethane ty na ní dohlídneš. Jaydene ty najdi Dominica. Pokud je tady ona, možná je někde poblíž." neslyšela jsem odpovědě, protože jsem se zvedla a radši potichu odešla. Nevěděla jsem o kom mluví a bylo mi to jedno. Byla jsem rozhodnutá si jich nevšímat.