Distance

-29-

Ethan mi otevřel v černých džínách a tmavě modré košily. "Felicity," pozdravil mě s úsměvem. "Nádherná jako vždy." 

"Děkuju," oplatila jsem mu úsměv a odložila si kabelku. "Alex není doma?" 

"Ne," Ethan zakroutil hlavou a vedl mě do kuchyně. "Jel za město.. něco zařídit." vysvětlil a já jen přikývla. V kuchyni to nádherně voněla a na sporáku jsem viděla, že se něco vaří. "Večeře bude zachvíli. Doufám, že máš hlad." 

"Jako vlk," ušklíbla jsem se a Ethan se potichu zasmál. "máš nějaké zprávy o Jaydenovi?" všimla jsem si, jak se Ethan napřímil. "Já jen- že už celkem dlouho nebyl ve škole." 

"Jel za otcem," odpověděl aniž by se na mě podíval. Začal krájet zeleninu a já pozorovala nůž, který držel. "Nevím, kdy se vrátí." 

"Aha," zamumlala jsem. Nervozně jsem se nadechla. "A kde, že žije váš otec?" 

"Co máš za problém?!" Ethan se prudce otočil. "Proč se tak staráš? Jsi tu se mnou nebo s Jaydenem?" udělal ke mě krok a já odstoupila. Snažila jsem se na sobě nedát znát, že mi nahání hrůzu. 

"Promiň," zamumlala jsem. "jen mě to zajímalo. Už se nebudu vyptávat." sklopila jsem pohled na svoje boty. 

"Vpořádku," odpověděl po chvílce. Otočil se, aby dokrájel zeleninu. Potom odložil nůž a zatleskal. "Večeře je hotová. Vezmeš prosím talíře a příbor?" 

"Jistě," přikývla jsem a vzala připravené nádobí z linky. Odnesla jsem je do jídelny a dala je naproti sobě. Rozhodně jsem chtěla být dál od Ethana. Ethan donesl jídlo a my se posadili. Nabral mi jídlo na talíř a já zjistila, že to jsou těstoviny s nějakou italskou omáčkou. 

"Ať ti chutná." popřál mi a pustil se do jídla. Jedli jsme potichu a já mohla slyšet z chodby tikot hodin. "Mám na tebe otázku, Felicity," promluvil z ničeho nic a já se na něho podívala. Příbor odložil na bok talíře a odsunul ho. Potom se opřel o lokty a naklonil se ke mě. "Co víš o své rodině?" 

"Už jsem ti o ní říkala," nasucho jsem polkla a doufala, že na mě nejde znát nervozita. "mám jen tetu." 

"A co ten muž, kterého jsme s tebou viděli v restauraci?" pokračoval. "Nebyl to náhodou tvůj otec?" 

"Já-já nevím o čem to mluvíš." zakoktala jsem.

"Proč mi lžeš, Felicity?" Ethan se odsunul od stolu a zvedl se. Pomalu přešel za mě a odhrnul mi vlasy na bok. "Už tě dostal na svou stranu?" 

"Ethane já opravdu nevím-" 

"Nelži mi, Felicity!" vykřikl až sem sebou cukla. "Mým bratrům jsi možná pomotala hlavu, ale já jsem od začátku věděl, že o své rodině víš!" najednou mě hrubě chytl za paži a vytáhl na nohy. Narazila jsem do jeho hrudi a cítila jeho dech na své kůži.

"To bolí," špitla jsem. "Ethane prosím pusť mě.." 

"Víš-" zašeptal a přejel rty po mém krku. "Rád bych tě pustil. Ale můj otec bude rád, když mu přivedu italskou princeznu mafie." 

"Mafie?" nechápavě jsem svraštila obočí. "Ethane-" 

"Ale možná bych si s tebou mohl ještě užít," cítila jsem jak jeho ruka vjela pod mou sukni. "Co ty na to?" Nevím proč jsem to udělala- možná to byl holčičí instinkt, ale moje noha vystřelila nahoru a já Ethana udeřila do jeho slabin. Dostala jsem čas na to, abych utekla. Rozběhla jsem se ke schodům a zamířila nahoru. Vyběhnout z domu by bylo zbytečné, protože Hallovi okolo sebe nemají sousedy a Ethan by mě lehce chytil. 

Vletěla jsem do prvního pokoje na který jsem narazila a zamknula. Potřebovala jsem někoho zavolat. "Sakra-" špitla jsem. "Kabelka-" proč já kráva pitomá jsem jí nechala dole? Najednou jsem uslyšela naštvaný dupot po schodech.

"Já tě zabiju, ty mrcho!" vykřikl Ethan. Odstoupila jsem ode dveří, když je pokusil otevřít. Věděla jsem, že mu neudělá problém ty dveře otevřít. Proto jsem potřebovala nějaký plán. Doběhla jsem k oknu a podívala se ven.

"Dobře," zašeptala jsem. "To zvládnu.." přehodila jsem jednu a potom i druhou nohu přes okenní rám, takže jsem na něm teď seděla. Potom jsem si opatrně stoupla a natáhla se po větvi. Když jsem na ní dosáhla jednou nohou, chytla jsem se další větve a na spodní větev se postavila. Nadávala jsem si za to, že jsem si ty podpatky nesundala, protože balancovat na větmi v podpatkách je opravdu těžké. 

Z pokoje jsem slyšela, jak se Ethan chce stále dostat do pokoje, takže jsem pokračovala v cestě. Opatrně jsem se posadila na větev a přemýšlela, jaké škody nastanou když skočím. Nebylo to zas tak vysoko, takže jediná věc, co se mi může stát je ta, že si podvrknu kotník. Zhluboka jsem se nadechla a sundala si boty, které dopadli na zem. 

Potom jsem zavřela oči a seskočila. Ucítila jsem palčivou bolest v kotníku, ale nebyl čas zjisťovat škody. Začala jsem kulhat rychle pryč, dokud si Ethan stále myslí, že jsem v pokoji. Najednou jsem narazila do pevné hrudi. Hlasitě jsem vykřikla a snažila se útočníka praštit.

"Hej, to jsem já," Alex mě chytl za zápěstí, abych ho nemohla znovu praštit.

"Alexi," vydechla jsem a padla mu do náruče. Podle Jaydena jsem Alexovi mohla věřit. A já mu věřila.

"Pojď," zašeptal a vedl mě k domu.

"Já tam nemůžu, Alexi," začala jsem se vzpírat. Alex se zastavil a zahleděl se mi do očí.

"Nic ti neudělá, Felicity," jeho prsty se dotkli mé tváře. "Nedovolím mu to. Věříš mi?" 

"Věřím." přikývla jsem.