Distance

-25-

Když jsem se vzpamatovala, přesunula jsem své ruce na jeho hruď a odtáhla se od něho. Oba jsme byli zadýchání a on ze mě nespouštěl oči. Zkoumal mou tvář a mou reakci. Ruka mi vystřelila k mým rtům, které byli ještě horké. "Promiň-" zvedl jeden koutek úst. "Prostě jsem to musel udělat." 

"Řekl jsi Jaydenovi aby se odemě držel dál-" zašeptala jsem. "A sám to nedodržuješ. Proč?" 

"Protože-" Alex si s povzdechem zajel rukou do vlasů a zatahal si za ně. "Nedokážu to vysvětlit, dobře? Ale ty jsi tak- tak jiná." 

"Asi chci domů," zamumlala jsem. "Odvezeš mě?" 

"Jistě," přikývl. Otočili jsme se a vydali se zpět k autu. Celou cestu až k mému domu ani jeden z nás nepromluvil. Bylo to tak lepší, protože jsem si to všechno potřebovala promyslet. Věděla jsem, že něco cítím k Jaydenovi. Ale teď jsem si začala uvědomat, že začínám cítit něco i k Alexovi.

Když konečně zastavil před domem, vypnul motor a čekal co udělám. Já tam jen tak seděla a nevěděla, co říct. "Mimochodem Jayden je v pořádku. Chtěl ti zavolat sám, ale-" 

"Řekl jsi mu, že to není dobrý nápad." hádala jsem a Alex jen přikývl. Pootočila jsem hlavu, abych viděla do jeho tváře. "Tak- zatím, Alexi." vystoupila jsem a vydala se k domu. Teta byla samozřejmě ještě v práci, takže jsem nemusela odpovídat na milion otázek. U vchodových dveří sem se ještě zarazila a pomalu se otočila. Alex zrovna nastartoval auto, ale nespouštěl ze mě pohled. Když odjel, obrátila jsem se ke dveřím. Chtěla jsem vytáhnout klíč, ale zjistila jsem, že je odemčeno. 

Že bych ráno teta zapomněla zamknou? Opatrně jsem dveře odevřela a překročila prah. Dům byl tichý, ale i tak jsem měla zvláštní pocit. Odložila jsem tašku na zem a zamířila do kuchyně. Když jsem u kuchyňského stolu spatřila sedět starého pána, vykřikla jsem.

"Tesoro," promluvil tichým hlasem a já se zarazila. Pořádně jsem si ho prohlédla a zjistila, že má stejně drahý oblek jako můj otec. "Nemusíš mít strach." na tváři se mu objevil úsměv, který mi naháněl hrůzu. Zvedl se od stolu a podíval se na něco za mnou. Otočila jsem se a spatřila dalšího muže. "V pořádku, Diego. Můžeš počkat venku." kývl na něho a ten chlap, tedy Diego přikývl a odešel. "Jsi opravdu nádherná, tesoro." 

"Co tady děláte?" vydechla jsem a přesunula se za stůl. Možná jsme rodina, ale neznám ho. A navíc se nějak dostal do mého domu.

"Nemusíš mít strach, Felicity," upravil si kravatu. "Chtěl jsem se s tebou jen seznámit a promluvit si." 

"Tady v Americe máme něco jako telefony," připomněla jsem. "Stačí zavolat a domluvit se.. nemusíš se vloupávat do domu své vnučky." 

"Ale jistě," zasmál se. "Ale to by se dozvěděl tvůj otec.. A on si myslí, že je ještě brzy aby si věděla o podniku naší rodiny." 

"O podniku?" nechápavě jsem se zamračila. "O co tady jde?" 

"Nenapadlo tě, co dělá tvůj otec? Co dělám já?" nadzvedl jedno obočí. "Do jaké rodiny vlastně patříš?" 

"Doteď jsem patřila jen do rodiny ve které byla moje teta," připomněla jsem. "Nezvykla jsem si na to, že mám i další rodinu." 

"Co kdybychom se posadili a promluvili si, tesoro?" zeptal se a ukázal na jednu z židlí. Měla bych říct, že ne. Ale zvědavost byla silnější, takže jsem jen přikývla a posadila se. Děda se posadil naproti a mě došlo, že nemá co pít.

"Mám ti uvařit kávu?" navrhla jsem, ale zakroutil hlavou. Potom ze svého saka vytáhl placatku a napil se.

"Nikdy necestuju bez mé oblíbené skotské," vysvětlil. "Naše rodina je v Itálii velmi významná," začal. "Tvůj otec s tím chtěl ještě počkat, ale myslím, že je na čase, aby ses to dozvěděla." 

"O co jde?" zeptala jsem se a můj hlas byl tichý. Vůbec se mi nelíbilo, že tu s ním sedím sama. Nejradši bych tady měla tetu. 

"Jak jsem řekl naše rodina je v Itálii významná.. Máme rodinný podnik, který trvá už velmi dlouho.. už tvůj prapraděda s tím začal."

"Jaký podnik?" nadzvedla jsem jedno obočí a čekala. Děda se znovu napil a potom placatku postavil na stůl.

"Prodáváme zbraně, tesoro. A teď když to víš, můžeš se zapojit do obchodu."