Distance

-27-

"Cože?" vydechla jsem. "O čem to mluvíš, Jaydene?" bylo mi jedno, že se mi třese hlas. Když se dozvíte, že po vás jde rodina kluka, kterého máte rádi, je těžké být klidný. Jayden ke mě udělal krok a uchopil můj obličej do svých dlaní. Zahleděl se mi do očí a já v nich viděla něco, co mi nepřipomínalo toho kluka o kterém se mluví ve škole. Tenhle Jayden byl jiný než za jakého ho měli ostatní. 

"Nikoho nenechám aby ti ublížil.. Ani mou rodinu, rozumíš Felicity?" jen jsem přikývla. "Ať už budu kdekoliv, budu na tebe dávat pozor, to si musíš zapomatovat." 

"Chceš zase zmizet?" vydechla jsem. Jayden se smutně pousmál a přikývl. 

"Je to pro tvoje bezpečí," vysvětlil. Chtěl ještě něco říct, ale skleník osvítilo nějaké světlo. Jayden se zamračil a pustil mě. Došel ke stěně a nakoukl ven. "Co tady sakra dělá?" zamumlal si pro sebe.

"Kdo?" došla jsem k němu a podívala se ven. Ethan zrovna vystupoval z auta a rozhlížel se. "Ví, že jsi tady?" 

"Ne," zakroutil hlavou. "Ethan ani Alex neví, že jsem s tebou.. Nemám tušení, co tady dělá, ale nemůže nás najít." Jayden mě vzal za ruku. "Pojď musíme zmizet." nenápadně jsme otevřeli dveře skleníku a vyšli ven. Vypadalo to, že si nás Ethan nevšiml a toho Jayden využil. Rozběhl se podél moře do tmy. Klopýtala jsem za ním a snažila se nespadnout, protože běh na písku mi opravdu nejde. Když jsme byli dost daleko na to, aby nás Ethan nespatřil, Jayden se zastavil. "Dobrý?" koukl se na mě ustaraně a já přikývla.

"Kam pojedeš?" zeptala jsem se.

"Neboj nebudu daleko," usmál se a pohladil mě po tváři.  "Musíš mi ale slíbit, že se do ničeho zapojovat nebudeš. Je to nebezpečné." 

"A co mám říct, když to po mě budou opravdu chtít?" 

"Řekni jim, že nejsi připravená," poradil mi. "Máš moje číslo?" přikývla jsem. "Kdyby se něco dělo tak mi zavolej.. Jinak mi nepiš ani nevolej dobře? Nevíme jestli ti nenapíchli mobil." 

"Kdo?" zamračila jsem se.

"Je jedno jestli moje nebo tvoje rodina," smutně se pousmál. "Obě rodiny jsou stejné.. Jen ta moje tě chce zabít." 

"Ty mě vážně dokážeš uklidnit," zavrčela jsem. "A co Alex a Ethan? Jsou nebezpeční?" 

"Alex by ti neublíží.. drží se kodexu, že nevinným se neubližuje." odpověděl, ale o Ethanovi neřekl ani slovo.

"A Ethan?" zkusila jsem to znovu. Jayden se mi zadíval do očí a potom sklopil pohled. Nasucho jsem polkla a zhluboka se nadechla. 

"Alex nedovolí, aby ti Ethan něco udělal. A já to taky nedovolím, Felicity," zašeptal. "Máš mě úplně celého, Felicity." 

"Mám?" zeptala jsem se překvapeně. Jayden se na mě nechápavě podíval a já to vysvětlila. "Tebe? Mám tě?" 

"Ano," přikývl a vykouzlil ten nejhezčí úsměv. "Máš mě od prvního dne, kdy jsem tě uviděl.." zavřela jsem oči, když jsem ucítila jeho prsty, které klouzali po mé tváři. "Ani nevíš, co se mnou děláš." chtěla jsem mu odpovědět, že vím, protože jsem to cítila stejně, ale nakonec jsem mlčela. Cítila jsem jak se pomalu přibližuje k mým rtům a vyčkávala. Konečně se rty otřel o ty moje. Pootevřela jsem rty, aby mohl vniknout jazykem dovnitř. Omotala jsem ruce kolem jeho krku a stoupla si na špičky. 

Nevím jak dlouho jsme tam stáli a líbali se. Ale najednou se Jayden odtáhl a já si uvědomila, jak jsem udýchaná. "Měl bych tě odvézt domů." zašeptal. 

"Ještě chvilku," zašeptala jsem. "Prosím." Jayden se na mě nachvíli zahleděl a nakonec se usmál.

"Jak bych ti mohl říct, ne?" 

Další den jsme jeli se školou do muzea. Olivie mi vyprávěla o schůzce, kterou měla s jedním klukem z vedlejší školy. Já ji, ale dokázala poslouchat jen napůl, protože jsem stále přemýšlela o Ethanovi. Byl by schopný mi ublížit, protože nemá rád mou rodinu? Rodinu o které jsem doteď ani nevěděla?

"Hej, City!" luskla mi Olivie prsty před očima. Překvapeně jsem se na ní podívala. "Vystupujeme." kývla ven na budovu muzea. 

"Jo jasně," zamumlala jsem a zjistila, že polovina autobusu je už venku.

"Felicity! Počkej!" otočila jsem se a spatřila Ethana jak ke mě spěchá. "Vyhýbáš se mi?" 

"Cože? Ne," zakroutila jsem možná až moc rychle hlavou. "Potřebuješ něco?" řekla jsem klidněji a nasadila úsměv.

"Chtěl jsem tě pozvat na večeři," řekl a já překvapeně vydechla. "Dnes večer.. nikdo nebude doma." 

"Dnes?" Ethan přikývl. "Dobře," přikývla jsem nakonec. "Zní to fajn." 

"Super," usmál se. "Tak přijď třeba- třeba v šest?" navrhl. 

"Jo jasně," odpověděla jsem. "Budu se těšit." 

"Já taky," ještě víc se usmál. "Tak já už půjdu zpátky ke klukům. Těš se na to nejlepší jídlo, co jsi v životě jedla!" houkl ještě se smíchem.

"O co šlo?" objevila se vedle mě Olivie.

"Ethan mě pozval k sobě domů na večeři." vysvětlila jsem potichu. Doufám, že mě nehodla zabít- dodala jsem si v hlavě.