Distance

-35-

Nevěděla jsem, kde se ta pitomá chata nachází a můj mobil se vybil. Nadávala jsem sama sobě za to, že jsem si to nepromyslela. Naštěstí ještě bylo světlo, takže jsem viděla na cestu. Můj problém byl, ale takový, že jsem si nepamatovala z jaké strany jsem došla. Nevím jak se mi to povedlo, ale dostala jsem se k silnici. Když jsem tam ale stále snad celou věčnost a neprojelo žádné auto, vzdala jsem to. "Bože, co jsem si jen myslela." zašeptala jsem. 

Najednou jsem spatřila auto. Ale když jsem si uvědomila komu patří, chtěla jsem zmizet. Ale bylo pozdě- už mě musel vidět. Zůstala jsem tedy stát a počkala až ke mě dojede. Když auto zastavilo, Alex byl během minuty venku.

"Můžeš mi sakra říct jak tě mám ochránit, když budeš utíkat jediného místa, kde jsi teď v bezpečí?" zeptal se.

"Mám se cítit bezpečně v domě, kde jsou ukryté zbraně?" 

"Byla jsi ve sklepě," povzdychl si a prohrábl si své krátké vlasy. Potom se mi zadíval do očí. "vážně myslíš, že bych ti ublížil?" 

"Já nevím," zamumlala jsem. "chci věřit, že ne.. ale potom si vzpomenu, kdo je tvoje rodina a říkám si, co by ti v tom bránilo, Alexi. Vždycky by sis vybral na prvním místě svou rodinu než mě." 

"To není pravdu, Felicity a ty to víš," zakroutil Alex hlavou. "kdyby to tak bylo, tak tu s tebou teď nestojím. Nechal bych Ethana aby tě zabil." část mě věděla, že to co tady říká je pravda. Ale byla tu ještě jedna část o které jsem nevěděla jak velká je, která mi říkala, že mu nesmím věřit. "Felicity," Alex uchopil můj obličej do svých dlaní a zadíval se mi do očí. "poslouchej mě.. dokud jsi se mnou, nic se ti nestane. Slibuji." 

"Nezvládám to, Alexi," zašeptala jsem. "bojím se o tetu, Thomase a Olivii. Mám pocit, že jsem je dostala do potíží. Můj otec, který se mi konečně objevil je špatný. Můj děda patří do mafie a prodává zbraně. Nechci ani vědět, kolik lidí zabili, Alexi. Co když jsem ale stejná jako oni? Co když jsem stejně špatná?" špatně se mi dýchalo, takže každé slovo mi dalo zabrat. "Co když nemá cenu mě chránit? Třeba má Ethan pravdu a já-" Alex mě nenechal domluvit. Přitiskl své rty na ty mé a jeho ruka sklouzla na moje bedra. 

Když jsem si uvědomila, co se děje, přesunula jsem ruce na jeho hruď a lehce ho od sebe odstrčila. To co se tady stalo bylo špatné. "Tohle nemůžeme-" zakroutila jsem hlavou. "Jayden-" 

"Jayden tě miluje," dokončil za mě Alex větu a já jsem přikývla. Alex o krok odstoupil. "promiň nevím, proč jsem to udělal. Nastup si do auta, Felicity." bez dalšího slova vzal moje věci a hodil je do auta. Když si uvědomil, že stále stojím na místě podíval se na mě. "Prosím.. Nedělej to ještě horší." Zhluboka jsem se nadechla a obešla auto. Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce a hned jak jsem zavřela dveře, Alex se rozjel k chatě. 

"Omlouvám se, že jsem utekla," prolomila jsem ticho. "jen.. najednou toho na mě bylo moc." 

"Už to prosím nedělej," zamumlal. "slibuju, že se brzo vrátíš domů." 

"Stále si neřekl o mé rodině," došlo mi. "potřebuju vědět zbytek pravdy, Alexi." 

"Dobře," prudce zastavil a otočil se ke mě. "chceš slyšet pravdu o tvé rodině? Tvůj děda je šéf italské mafie- tím pádem jsi něco jako jejich princezna. Moje rodina zase vládne New Yorskému podsvětí.. Tohle jsem naše světy, Felicity. Sem my patříme." 

"Ne," zakroutila jsem hlavou. "nikdo mi nebude říkat, kam patřím," namítila jsem. "je to můj život, Alexi. Co když nechci být součástí tohodle rodiného podniku?" 

"Copak to nechápeš?" Alex vypadal stejně utrápeně jak jsem se cítila já. "Nemáš na vybranou. Tvůj osud byl sepsát v momentě, kdy ses narodila. Ty jsi měla ale v štěstí v tom, že to neovlivnilo tvoje dětství. Já jsem se učil zacházet se zbraní už v deseti letech. Už od dětství jsem se učil, že tvoje rodina pro mou rodinu je zlo." 

"Tak proč mě tedy nezabiješ? Teď jsi to řekl.. moje rodina je zlo." 

"Protože ty taková nejsi," odpověděl a zahleděl se mi do očí. "nejsi jako tvoje rodina, Felicity."