WHAT IS LIFE? | kth x bbh ✔

amazing

Taehyung měl přes ramena přehozenou deku, zatímco v obou rukou držel sklenici se zázvorovou limonádou a pomalu z ní upíjel brčkem.

"Jaká je?" zeptal se Baekhyun netrpělivě. Dělal ji vůbec poprvé a hlavně, vyjma tedy zázvoru, netušil, co všechny by do ní mělo přijít.

"Je skvělá." Baekhyun se nad jeho odpovědí zvesela zazubil. 

"Jo!" vyhrkl. "Nejspíš jsem právě odhalil jeden ze svých skrytých talentů, takže bych-."

"Skrytých talentů?" skočil mu Taehyung do řeči. "Vážně? Vždyť je to jen limonáda, navíc, zapomněl jsi na citron, ale to ti odpouštím."

"Citron? On tam má být citron?"

"Já to mám takhle rád, no to jsi nemohl vědět, takže na tom vlastně tolik nezáleží."

"Chtěl jsi mi jen zkazit radost, že jo? Jsi hrozný. Já se tady tak snažím a ty to ani neoceníš a ještě si-."

"Děkuju."

"-ze mě utahuješ. Počkat... co že jsi to říkal?"

"Děkuju. Cítím se teď díky tobě mnohem lépe."

"Fakt?" 

"Jo. Nečekal jsem, že by za mnou mohl někdo přijít a to ještě s pizzou a s tím, že mi udělá zázvorovou limonádu. Nečekal jsem vůbec nic, protože kromě Hoseoka se o mě takhle nikdo nikdy nezajímal a když jsi přišel... byl jsem mile překvapený. Cením si toho."

"Tae, nech toho." Mávl dramaticky rukou. "Nebo se budu červenat."

Což už se ale tak jako tak dělo.

"Jednoduše ti děkuju."

"Za málo." Pokrčil Baekhyun rameny. "Vždyť je to samozřejmost. Bylo mi divný, že jsi nebyl ve škole a ani ses mi neozval, když jsem ti psal, ale říkal jsem si, že jsi buď nemocný, nebo že už mě máš dost, protože co si budeme povídat, jsem otravný a já to vím, takže jsem se spíš přikláněl k té druhé možnosti, ale co za mnou dneska přišel Hoseok s tím, že nekomunikuješ vůbec s nikým, docela mě to znervóznilo, takže bych sem stejně přišel, i kdyby mě to o Hoseok nepožádal-."

"Zadrž," skočil mu Taehyung opět do řeči, jinak by Baekhyun ve svém monologu jistě pokračoval i nadále. "Hobi za tebou přišel?"

"Jo, dneska během pauzy na oběd. Je fakt fajn, máš dobrého kámoše, záleží mu na tobě."

"To vím," zamumlal. "Jen jsem mu teď přidělal starosti, co?"

"A mně taky. Tae, vypadáš a promiň, že to říkám, vážně hrozně. Hádám, že jsi určitě pár hodin brečel podle toho, jak vypadá tvůj obličej a oči. Takže... povíš mi, co se stalo?"

"Jak jsem řekl, nechci o tom mluvit."

"A co teda budeš dělat? Já odejdu a ty tady zůstaneš zavřený dál a budeš se utápět v tom, co tě trápí? Takhle se nic nevyřeší."

"A co se vyřeší tím, když ti to řeknu? Vůbec nic, veř mi."

"No já nevím. Třeba se ti uleví?"

"To si nemyslím."

"Zkus to."

"Ne."

"Nic za to přece nedáš. Takže dělej, nebo tě budu otravovat tak dlouho, až tě k tomu donutím a věř, že moje kecání dokáže vyvolat pěkně velkou bolest hlavy a to nechceš."

Jenže nic.

Taehyung neřekl ani slovo.

"Hej, donesl jsem ti jídlo, udělal limonádu, snažím se, fakt hodně, tak proč mi nedovolíš ti pomoct?"

Baekhyun čekal další fázi ticha či odmítavých slov, ale ty slzy, co se začaly valit po Taehyungových tváří, ho vskutku zaskočily.

"Ne, Tae, nebreč, prosím tě," začal trochu panikařit. "Anebo breč, jestli ti bude líp, to je jedno."

"V-vyhodil mě," řekl však Taehyung.

"Vyhodil?" Zamračil se Baek. "Kdo tě vyhodil?"

"Namjoon."

"Namjoon? A to je jako kdo?"

"Šéfredaktor."

Taehyung se zmohl pouze na jednoslovné odpovědi, věděl, že kvůli těm hloupým slzám by ho jeho hlas akorát zradil a on nechtěl vypadat ještě víc ubožeji, než vypadá teď. A ještě k tomu před Baekhyunem.

"Snažíš se mi říct, že tě vyhodili ze školní redakce?"

Taehyung jen pokýval hlavou.

"Proč sakra?" Nechápal Baekhyun. "Vždyť... píšeš zatraceně dobře a to je přece hlavní, ne? Z jakého důvodu by tě vyhazoval?"

Četl ten rozhovor, který s ním Taehyung napsal a pak četl i jeho ostatní články a rozhodně neměl pochyby, že má Taehyung talent, tak nerozuměl tomu, co se mohlo stát, že se ho rozhodl jeho šéfredaktor vykopnout.

"Kazil jsem podle všeho kolektiv," zamumlal. "Prý... mě tam všichni nesnáší."

"Děláš si ze mě srandu?"

Už mu bylo jasné, z jakého důvodu na tom Taehyung byl takhle špatně. Jistě ho to muselo hodně zasáhnout, taková slova by rozhodně nebyla příjemná pro nikoho a i když se Taehyung dost často tvářil, jako že má vše svým způsobem na háku, opak byl pravdou. Ano, měl svéráznou povahu, ale zranitelná místa měl jako každý jiný.

"Jsou to idioti."

"Idioti?" Taehyung pokroutil hlavou, oči stále plné slz. Ten fakt, že brečel jako malé dítě, nesnášel.

"Jsou, protože si ani jeden z nich si neuvědomuje, jak úžasný jsi."

Překvapením v něm hrklo.

Úžasný?

Baekhyun si o něm myslí, že je úžasný?

Nejsem, pomyslel si však.

Jelikož on byl všechno, jen ne úžasný.

"A je to jen jejich hloupost. Ještě budou litovat toho, že tě mezi sebou nechtěli, uvidíš."

"J-jenže co budu dělat? Nemám nic jiného, co by mě bavilo a co bych jako mimoškolní aktivitu zvládl."

"Neboj, něco ti najdeme, dej na mě, o všechno se postarám. A bude to perfektní, mnohem lepší, než nějaká školní redakce, kde si tě neváží. Můžeš dělat cokoliv, co budeš chtít a budeš v tom určitě  skvělý, stačí si jen o trochu víc věřit, jasný? A ignorovat všechny pitomce okolo tebe, protože ti si tvou pozornost nezaslouží."

"Dobře."

Mělo nyní cenu něco namítat? 

Ne.

Cítil se naprosto příšerně, a ještě se dohadovat s Baekhyunem o tom, jak k ničemu je, bylo nad jeho síly.

"A teď už přestaň s těmi slzami, nebo se taky rozbrečím, protože mi tě je líto."

"Fajn." Otřel si Taehyung slzy. "Dáme si teda tu pizzu?"

"Já ale nejím špenát."

"Ale objednat ti pizzu se žampiony přece není problém, ne?" poznamenal, načež začal pátrat po svém mobilu.

"Ty mi objednáš pizzu se žampiony? Jak tě kruci může někdo nemít rád?"

"Věř, že může."

"Vždyť říkám, jsou to idioti."