WHAT IS LIFE? | kth x bbh ✔

alright

Taehyung po zbytek noci nespal. Jo, chtěl, ale nemohl usnout.

"Aha?" 

Bylo osm hodin, když se Hoseok objevil v obýváku a ve tváři se mu okamžitě usadil překvapený výraz, jakmile spatřil Taehyunga v jeho prkenné póze.

"Já vím," zamumlal Taehyung. "Potřebuju pomoct."

"Nepovídej." Ušklíbl se. "Netušil jsem, že po nocích se z tebe stává plyšová hračka."

"Já za to nemůžu a věř mi, fakt mi to není příjemné. Jen jsem ho nechtěl vzbudit. Byl jsem rád, když konečně přestal brečet a usnul."

"Jasně, ale já to pořád nějak nechápu. Proč je tady?"

"Ty si nic nepamatuješ?

"Ne?"

"Ani nevíš, že jsi se v noci probudil, co? No to je jedno. Pak ti všechno vysvětlím, jen..."

"Se ho potřebuješ zbavit?" dopověděl za něj Hoseok a Taehyung přikývl. "Kašli na to a prostě ho vzbuď." Protočil očima.

"Ale co když..."

"Co sakra?" Povzdechl si Hoseok. "Sleduj. Baekhyune! Vstávej!" Vcelku bezohledně mu zatřásl ramenem, díky čemuž se Baekhyun okamžitě probral. Hoseok se škodolibě usmíval, zatímco Baekhyun vůbec netušil, co se děje.

"To jsi zrovna nemusel," poznamenal Taehyung, ale jo, konečně se mohl pohnout, protože Baekhyun ho díky Hoseokově probuzení po těch několika hodinách, co byl stočený do malého klubíčka a nechal se objímat, pustil. 

"Ale musel," namítl Hoseok. "Takže... co si kdo dá k snídani?"

Baekhyun na tom rozhodně nebyl lépe. Ani o trochu. Celou dobu mlčel a vzhledem k tomu, jak tomu bývalo jindy, to Taehyunga znepokojovalo dost nepříjemným způsobem. Nemluvě o tom, jak moc unavený byl, protože od půl jedné v noci, co se Baekhyun objevil u dveří jejich bytu, opravdu ani na malou chvilku nezamhouřil oči. Byla to jednoduše patová situace, z níž netušil, jak ven a Baekhyun, natož pak Hoseok, mu vůbec nepomáhali.

"To už je čtvrtá lžička cukru, co si do toho čaje dáváš," upozornil Taehyung Baekhyuna, ale ten akorát pokrčil rameny.

"Chceš koblihy s čokoládou nebo s marmeládou?" optal se ho vzápětí Hoseok, jemuž Baekhyun věnoval mnohem větší pozornost než Taehyungovi.

"S čokoládou, prosím." To bylo to nejdelší, co za celé ráno řekl. A Taehyung tak vzdával veškeré snahy.

"Měli bychom si promluvit," řekl proto jeho směrem a Baekhyun v odpověď pouze souhlasně pokýval hlavou. Až když byli u Taehyunga v pokoji, začal mluvit.

"Ještě jednou se omlouvám, ale už je mi líp, takže jsem tobě i Hoseokovi vděčný. Půjdu teď domů... a nějak vám oplatím, že jsem tu mohl zůstat přes noc. A taky tu snídani."

"Co to meleš za hlouposti? Nemáš nám co oplácet a navíc si nemyslím, že je dobrý nápad, abys šel domů. Fakt ti totiž nevěřím, že je ti lépe."

Baekhyun si povzdechl.

"Musím to vysvětlovat?"

"Byl bych rád. Vzhledem k tomu, že sis ze mě na noc udělal polštář."

"Eh, no... za to se taky omlouvám. Měl si něco říct. Muselo ti to být nepříjemné."

"O to tady vůbec nejde," namítl však Taehyung. "Jsi můj kamarád a zhroutil jsi se. Jasně, že bych tě bez povšimnutí nenechal brečet za dveřmi. Proto jsi za mnou taky přišel, ne?"

"Jo," zamumlal. "To jo."

"Takže?"

"Pohádal jsem se s tátou. Hodně."

"Kvůli čemu?"

"Všemu. Je to složité."

"Silně pochybuju o tom, že zrovna ty bys to nezvládl vysvětlit."

Baekhyun si však jeho pokusu o alespoň malé odlehčení situace vůbec nevšiml, nebo mu momentálně chabý vtip Taehyunga výjimečně nic neříkal.

"Krátce. Nikdy jsem si ani k jednomu z mých rodičů nic nedovolil. Mohli mi vyčítat cokoli, křičet na mě, ale vždycky jsem mlčel a snažil se dělat přesně to, co mi řekli... jenže já už nemůžu. Nemůžu žít pod tím neustálým tlakem, kterému mě vystavují. Nedávám to. Já se snažím, fakt jo, ale pod tím vším je mi hrozně a nikomu na tom, jak mi je, nezáleží."

"Tak to není," namítl Taehyung okamžitě. "Samozřejmě, že ostatním na tom záleží. Koukni se třeba na mě. Myslíš, že bych tě tu teďka poslouchal, kdybych se nezajímal?"

"Jenže ty jsi výjimka v mnoha ohledech."

"No... budu to brát jako kompliment?"

"Neptej se, jako kdybys nebyl dostatečně chytrý na to, abys nevěděl, jak jsem to myslel."

"Tohle budu brát jako kompliment."

"Jasně. Každopádně... jsem včera na místo předstírání toho, jak moc jsem v pohodě, ukázal, že v pohodě vůbec nejsem. A že se mi nelíbí, jak se mnou zacházejí."

"To je ale v pořádku," ujistil ho Taehyung. Protože jo, z jakého důvodu by měl Baekhyun mlčet, když to pro něj bylo všechno, jen ne příjemné?

Taehyung měl ve zvyku říkat věci přesně tak, jak si myslí. Nebál se toho. Jenže Baekhyun si kvůli tomu, aby všichni ostatní okolo něj byli spokojení, udržoval tu jeho sluníčkovou fasádu, zatímco pod ní se odehrávala bouře utrpení.

"Myslíš?"

Taehyung možná čekal mnohé, ale rozhodně ne to, že si před ním Baekhyun zničehonic začne vyhrnovat tričko.

"Je to v pořádku?" zeptal se, zatímco Taehyung mlčky sledoval podlitinu u jeho žeber.

"Potom, co jsem schytal jednu do obličeje, jsem si dal druhou o stůl. Takže nevím no, podle mě to není v pořádku."