"Nesedám si k tobě, protože bych snad chtěl, ale protože mi nic jiného nezbývá."
Taehyung byl zrovna v knihovně a četl poslední knihu, která mu zbývala ze seznamu těch povinných na závěrečný test z literatury, když se u stolu, u něhož seděl, objevil Yoongi.
Byla pravda, že ten den bylo v knihovně rušno víc než kdy jindy, už jenom z toho důvodu, že všichni pociťovali přibližující se konec školního roku, a dokonce i ti, co během něj neprojevovali o studium žádný zájem, se snažili na poslední chvíli zachránit vše, co se zachránit dalo. Yoongi proto opravdu neměl jinou možnost, než se posadit k Taehyungovi, jestliže nechtěl sedět společně s někým úplně cizím. Avšak navzdory jeho prvotní nechuti to byl on, kdo se nakonec rozhodl zahájit konverzaci.
"Řekni mi, proč by někdo zakládal úplně nový kroužek na konci školního roku? Vždyť to nedává smysl."
"Řekni mi, proč by se někdo dobrovolně hlásil do úplně nového kroužku na konci školního roku? To taky nedává smysl."
"Se slovem dobrovolně se úplně neztotožňuju," namítl však Yoongi a Taehyungovy domněnky se jen potvrdily.
Za všechno mohl Baekhyun.
"Co udělal?" zeptal se proto Taehyung, předpokládající, že Yoongi určitě bude vědět, koho má na mysli.
"Jak moc bych mohl ranit tvé city jako osoby, co je hlavou onoho dobrovolného seskupení?"
"Téměř nulově. Jsem totiž zvyklý na mnohé."
"Podplatil mě."
"Cože?" vyhrkl však Taehyung.
"Já se za to nestydím, byl to výhodný obchod, každý den si na poslední měsíc školy můžu k obědu přikoupit dvě čokoládová mléka, no od něj to byl poměrně zoufalý, ale vesměs i úsměvný krok."
"Čokoládová mléka?"
"To jsem řekl?" podivil se na oko Yoongi. "Ani si nepamatuju."
Taehyung s úsměvem pokroutil hlavou, načež ze své tašky vytáhl právě dvě krabičky ochuceného mléka.
"Myslím, že my dva bychom si mohli určitým způsobem rozumět," zhodnotil Yoongi, když Taehyung jedno z mlék posunul směrem k němu.
"Určitým způsobem? To znamená co?"
"Že dávám šanci vzájemné komunikaci."
Z knihy už Taehyung víc nepřečetl, strávil ale fajn odpoledne s Yoongim, s nímž měl společného mnohem víc, než by jej zprvu vůbec napadlo.
Doma ho však čekal krutý návrat do reality.
"Nemůžu uvěřit tomu, že jsi zapomněl na Baekhyuna." Hoseok Taehyunga sledoval s nevěřícným pohledem. "Co se stalo, nebo kdo je ten člověk, kvůli kterému ses na něj vykašlal?"
"Já se na něj nevykašlal!" namítl Taehyung. "Jen mi prostě vypadlo, že jsme se měli sejít."
Proto se zavřel ve svém pokoji a netrpělivě vyčkával na to, až mu Baekhyun vezme telefon.
"Poslouchám."
Ale ne, pomyslel si Taehyung. Tohle bylo zlé, zatraceně zlé. Baekhyun na něj byl naštvaný a bylo to poznat.
"Moc mě to mrzí, ale..."
"Zapomněl jsi?" dořekl za něj Baekhyun. "V pohodě, vždyť o nic nešlo."
"Nech toho, vím, že tě to štve a fakt se moc omlouvám."
"V pohodě."
"Nelži."
"Kašli na to, Taehyungu. Uvidíme se zítra ve škole. Teď ale musím jít domů, protože... jsem se víc jak hodinu a půl zdržel čekáním na člověka, který se ani neobtěžoval přijít."
"Baek-."
Vážně mu to položil?
A vážně ho oslovil Taehyungu?
Vzhledem k tomu, k jakému rozhovoru mezi nimi včera došlo, se cítil ještě hůř, než by se jinak za této situace cítit mohl.
Ale jako tvůj kamarád bych stál za velký nic, kdybych ti nehodlal pomoct, nemám pravdu?
Jo, Taehyung stál za to velký nic opravdu stál.
Jak kruci mohl zapomenout?
Obzvlášť, když si byl vědom toho, že Baekhyunovi není zrovna nejlépe a že potřebuje někoho, s kým by si mohl promluvit. Taehyung však dal přednost někomu jinému, v podstatě cizímu, a Baekhyuna navzdory všemu vytěsnil z hlavy. Nechápal, jak se to mohlo stát a měl pochopitelně výčitky.
"Zase nic tak hrozného se nestalo," ujišťoval ho Hoseok. "Bude to ok."
"Spíš ne," namítl Taehyung. "Měli jsme probrat to, co se teď děje a pokusit se něco vymyslet... nebo si aspoň v klidu promluvit. Bylo to důležité."
Jeho domněnky se bohužel jen potvrdily. Baekhyun jej druhého dne ignoroval, stejně jako všechny ostatní.
"No tak, mluv se mnou," pokoušel se ho Taehyung přesvědčit, jakmile skončilo vyučování a Baekhyun vyšel ze třídy, před kterou na něj Taehyung už pár minut čekal. "Já chápu, že nechceš nic jiného, než mě ignorovat a dát mi ten včerejšek pěkně sežrat, ale ta kapuce, co máš celý den na hlavě znepokojuje poměrně dost lidí a jestli mě vážně tak moc nechceš vidět, stačí říct, ale chci to nějak napravit a-."
"A pak že jsem to já, kdo pořád kecá," zamumlal Baekhyun. "Ale fajn, když už jsi včera teda nepřišel, mohl jsi mi aspoň říct, že jsi byl den předtím u nás doma."
"Jak to s tím souvisí?"
"Takhle." Baekhyun si sundal kapuci z hlavy a Taehyung na něj zůstal na pár vteřin mlčky hledět.
Byl v šoku.
"Kdo ti to udělal?" Hlas měl Taehyung podivně přiškrcený a uvnitř něj se vzdouvala nesnesitelná vlna paniky. "Prosím, neříkej, že je to kvůli mně."
Protože to by nesnesl.
Vědomí, že Baekhyunovi, komukoli, kvůli němu někdo takhle ublížil, by nezvládl. S takovým vědomím viny by se nesmířil.
Odpovědí mu však bylo akorát jeho mlčení.
"Do háje," hlesl Taehyung. "Všechno mě to moc mrzí, vážně, já..."
"Pojďme odsud pryč," řekl však Baekhyun a znovu si nandal kapuci. "Školní chodba fakt není místo, kde bych chtěl něco takového řešit."
ČTEŠ
WHAT IS LIFE? | kth x bbh ✔
FanfictionCo je život? Podle Baekhyuna to byla pizza se žampiony. Podle Taehyunga vše, co mu pomáhalo přežívat jednotlivé dny jeho bytí.