WHAT IS LIFE? | kth x bbh ✔

are you okay?

Že by nějak pochodil?

Rozhodně ne.

Nepříjemnější setkání si snad ani neuměl představit, nehledě na to, že o Baekhyunovi tak jako tak nezjistil vůbec nic.

"Není doma."

To bylo vše. 

Zpátky do jeho bytu se vracel s podivnou náladou, zatímco přemýšlel nad tím, co dělat dál. Čekat? Možná mu nic jiného nezbude. Co však ani zdaleka nepředpokládal bylo, že to nebude mít příliš dlouhého trvání.

Hoseok seděl společně s Baekhyunem v obýváku a očividně mluvili právě o něm, protože jakmile si jej všimli, oba dva ve svém hovoru utichli.

"No konečně," okomentoval jeho příchod Hoseok. "Kde ses flákal?"

Taehyung ho ale naprosto ignoroval.

"Ty idiote!" řekl směrem k Baekhyunovi, který se během okamžiku zatvářil naprosto ublíženě.

"Nenadávej mi."

"Nějak si nemůžu pomoct."

"Vždyť jsem nic neudělal," bránil se Baekhyun.

"No právě, že jsi neudělal vůbec nic. Myslel jsem si, že se alespoň jednou ozveš potom, co jsem ti několikrát volal a psal, jenže ty nic. Tak promiň, že jsem naštvaný."

"Ale i tak mi nemusíš nadávat," zamumlal.

"No, je trochu naměkko," ozval se Hoseok. "Chtěl dokonce uvařit kakao."

"Hobi, teď ne," pokusil se ho Taehyung zastavit v dalších podobných poznámkách.

"Mám vás nechat o samotě?" zeptal se proto a Taehyung souhlasně přikývl, načež se dal Hoseok na odchod do svého pokoje.

"Fakt se na mě tolik zlobíš?" zeptal se Baekhyun.

"Jo, protože čtyři dny jsem o tobě vůbec nic nevěděl. Trochu mě to děsilo, abych přiznal."

"Ty ses o mě bál?"

"Co je to za pitomou otázku?" ohradil se Taehyung, protože znovu nahlas přiznat, že měl strach, nehodlal.

"Dobře, omlouvám se, ale potřeboval jsem mít nějakou tu chvilku pro sebe, abych mohl v klidu přemýšlet."

"Přemýšlet? Nad čím jako?"

Další ublížený výraz.

"Promiň." Povzdechl si Taehyung. Baekhyun na tom opět podle všeho nebyl nejlíp a slova Taehyunga mu příliš nepomáhala. "Stalo se něco doma? Nebo jde o to plavání?" zeptal se na rovinu.

"Jak víš..." Zamračil se Baekhyun nechápavě.

"Mluvil jsem s Chanyeolem," přiznal. 

"A on ti co řekl?"

"Že jsi se vykašlal na tréninky. "

"Jen jsem tam párkrát nepřišel, to je celé," bránil se Baekhyun.

"Chanyeol se ale tvářil, jako kdyby to jen párkrát nebylo," namítl Taehyung.

"To, jak se Chanyeol tváří, může být úplně jedno. Navíc, jestli chodím, nebo nechodím na tréninky rozhodně není jeho věc. Proč neustále musí někam cpát ten jeho rypák-."

"Vy se pořád nebavíte, co?" skočil mu Taehyung do řeči, jelikož mu bylo naprosto jasný, že pokud by mezi nimi bylo vše v pořádku, Baekhyun by určitě o Chanyeolově nose nemluvil jako o rypáku.

"Nebavíme a nejspíš ještě dlouho nebudeme."

"Nemůžete to nějak urovnat?" optal se Taehyung. "Beztak ten váš konflikt vznikl kvůli hlouposti." 

"Věř, kdyby to byla jen ta hloupost, tak už bychom byli v pohodě dávno."

"Tak co je mezi vámi za problém?" optal se Taehyung. "Protože hádám, že jenom kvůli mně to nebude. Teda snad."

"Nemusíš si dávat za vinu vůbec nic. Chanyeol je člověk, kterého znám od mala a... lidi si prostě přestávají rozumět a to z nejrůznějších důvodů. Mrzí mě to, ale došel jsem k tomu, že nemá cenu se o cokoli snažit, alespoň ne teď. Časem se to třeba zlepší, no momentálně nejsem schopný s ním cokoli řešit."

"Mluvíš hrozně divně," poznamenal Taehyung. 

"A co na tom sejde?" Pokrčil Baekhyun rameny.

"Jsi v pohodě, viď že jo?"

Baekhyun však párkrát zamrkal, načež sklopil hlavu k zemi.

"Nejsem," zamumlal a to tiché popotáhnutí Taehyung rozhodně nemohl přeslechnout.

"Baeku..."

"To je dobrý," namítl okamžitě a protřel si oči. "Dobrý."

"Ne. Dobrý to rozhodně není."

Protože Baekhyun v těch slzách pokračoval i dál a s každou další vteřinou se z něj stávala jen větší a větší hromádka neštěstí. Hroutil se a Taehyung panikařil stejně jako předtím, jelikož tohle bylo fakt nad veškeré jeho síly.

"Všechno... se mi nějak vymyká z pod kontroly. Nezvládám to. Přijde mi, že už vůbec nic. Jsem k ničemu, slyším to každý den. Ve škole, doma, od svých kamarádů, kteří možná ani nejsou skuteční. Nevím, co mám dělat, abych se z tohohle srabu dostal."

"Myslím, že mluvit o tom je rozhodně dobrý začátek," podpořil ho Taehyung.

"A co pak?" Baekhyun zněl zatraceně zoufale.

"Něco vymyslíme. Jen mi musíš povědět o tom všem, co se děje, abych to pochopil co nejlépe."

"Vymyslíme?" zopakoval Baekhyun.

"Netvrdím, že sám bys to nezvládl. Ale jako tvůj kamarád bych stál za velký nic, kdybych ti nehodlal pomoct, nemám pravdu? Takže ven se vším, co tě trápí, protože na ten tvůj ubrečený obličej se fakt nedá dívat."

"Chtěl jsem ti poděkovat. Ale potom, cos teď jako poslední řekl, jsem si to rozmyslel."

"Já nemůžu za to, že sis to blbě přebral."

Baekhyun se na něj nechápavě zamračil. Co si blbě přebral? Že musí mít v obličeji červené fleky? Že musí mít nateklé oči? Jasně, že se na něj nedalo dívat, tak co to Taehyung plácal?

"Fajn," řekl však Baekhyun. "Pokusím se přestat fňukat."

"Tak jsem to taky nemyslel." Protočil Taehyung očima. "Jen mi ten tvůj pláč... není příjemný."

Jelikož sledovat brečícího Baekhyuna a být přitom na základě předchozí zkušenosti naprosto neschopný jakékoli utěšující reakce, bylo nesnesitelné samo o sobě.