Spasitelka Temnoty

1. kapitola - Seznámení

Otevřela jsem oči, nadechla se a otřásla zimou. Tmavé ulice nejsou zrovna nejlepší místa na procházku ve dvě ráno. Ale co jiného dělat, když máte sraz s kamarádkou a ona tam nedorazí včas?

Ještě ke všemu bylo chladno a já na sobě neměla nic kromě modrých mini šatů, tenké bundičky a černých bot s deseti centimetrovým podpatkem. Kdyby mě tady někdo viděl takhle oblečenou, určitě by začal nadávat na způsoby dnešní mládeže a určitě by se dožadoval čísla na nějakého rodiče. Byl sice červen, ale po druhé ráno bylo docela chladno.

Studený vítr mi foukal rovnou do očí. Začaly mi slzet. Otřela jsem si je hřbetem ruky. To byla, ale zásadní chyba! Měla jsem je totiž namalované a řasenka, linky i stíny se mi rozmazaly. Neměla jsem po ruce ani žádné zrcátko, abych se mohla upravit. Takže jsem si oči pokoušela utřít kapesníčkem. Ovšem bez výsledku...

Čekala jsem ještě dalších patnáct minut, a když se Riley - moje kamarádka - nikde neobjevovala, vzala jsem mobil a vytočila její číslo. Ozval se však, jen záznamník: „Ahoj, asi zase někde lítám, po pípnutí nahrajte zprávu." Píííp.

„Riley kde zase lítáš?! Už na tebe čekám celou věčnost! Jestli jsi zase někde s nějakým klukem, tak si to vypiješ!" Zavěsila jsem a schovala mobil do kabelky.

Zvedla jsem se z lavičky, na které jsem až do teď seděla a šla prozkoumat okolní ulice.

Znám to tady líp než kdo jiný, ale stejně mě překvapilo, kolik nových barů jsem objevila. Ještě chvíli jsem chodila po ulicích, a pak jsem zamířila zpátky pro případ, že by se Riley rozhodla ukázat. Vešla jsem na náměstí a sedla si na nejbližší lavičku. Byla kousek od té, kde jsem asi půl hodiny mrzla a čekala na mou stále nepřítomnou kamarádku.

Už mě nebavilo čekat, a tak jsem zase vylovila mobil z kabelky a vyhledala tátovo číslo. Vytočila jsem ho, ale hned jsem zase zavěsila. Kdyby věděl, kde jsem a ještě ke všemu takhle pozdě v noci, tak bych měla zaracha celý týden. Táta si vždycky potrpěl na dodržování pravidel. Ono to ale možná bylo tím, že to je slušně vydělávající novinář a nechtěl nechat nic náhodě. Navíc, kdyby Riley přišla, byla by na mě naštvaná, že jsem na ní nepočkala.

Ještě chvilku jsem čekala na svojí lavičce, a když se Riley pořád neobjevovala, chtěla jsem si stopnout nějaké taxi. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikdo nikde nebyl. Pokud tedy nepočítám opilce, kteří vycházeli z protějšího baru a bezdomovce, které lákaly okolní popelnice plné odpadků. Byla mi zima, tak jsem se schoulela do klubíčka a doufala, že se Riley brzo ukáže. Jenže jsem ji znala moc dobře a bylo mi jasné, že se jí už nějaký kluk dobývá do kalhotek.

Chtěla jsem jít pryč, když v tom jsem uviděla dívku, která nebyla schopná souvislé chůze. Zřejmě byla opilá. Měla delší blond vlasy s růžovým melírem, modrý kostičkový kabát, úzké černé džíny a vysoké kozačky – asi byla připravená na ranní zimu. Měla nalíčené oči a rudě červenou rtěnku. Zaujal mě však její krk. Měla na něm něco tmavého a pravou rukou si ho držela. Najednou se za ní objevil stín. Zrychlila a dala se do běhu. Moc daleko však nedoběhla. Objevil se před ní kluk. Netušila jsem, kde se tam najednou vzal. Hned jí přitiskl svou ruku k puse. Naštěstí vedle lavičky, u které jsem seděla, bylo křoví. Seskočila jsem z ní a schovala se za něj. Pozorně jsem si toho kluka prohlídla.

Měl krátké tmavé vlasy, které mu padaly do očí, plné červené rty, vystouplé lícní kosti a nezvykle bledou pleť. Vypadal mladě. Mohlo mu být nanejvýš něco kolem dvaceti? Byl vyššího vzrůstu. Na sobě měl rozepnutou černou koženou bundu, z pod které vykukovalo světlejší tričko. Černé rifle a moderní tenisky dolaďovaly jeho outfit.