Nový začátek ✔️

-1-

„Chloe, pojď do auta nebo si do školy půjdeš pěšky." Zařval na mě můj starší bratr Lucas z přízemí.

„Vždyť už jdu!" Zavolala jsem za ním. Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle a zhluboka se nadechla. Mé oblíbené světle modré šaty mi slušely a skvěle ladily k bílým lodičkám. Blonďaté, vlnité vlasy mi spadaly až k pasu. Jako každý den jsem použila pouze řasenku a lesk na rty. Vzala jsem si černou tašku a vyběhla ze svého pokoje.

Lucas už na mě čekal v autě a netrpělivě poklepával prsty na volant. „Hele jestli si se rozhodla, že teď budeš chodit pozdě, tak na to zase rychle zapomeň, protože já na tebe nebudu každý den čekat." Snažil se odlehčit situaci, ale moc mu to nešlo. I on byl nervózní. Poznala jsem to z jeho hlasu.

„To bylo jenom dneska. Zítra zase budeme čekat na tebe." Odpověděla jsem a dívala se z okna.

Lucas si povzdechl. „To bude dobrý, uvidíš. Tohle bude skvělý rok." Konečně jsem se na něj otočila. Pozoroval mě a trochu se mračil. Chtěl něco dalšího říct, ale zarazil se a prsty si prohrábl vlasy.

Nedávno si je nechával zkracovat, ale už mu zase dorostly. My dva jsme si byli dost podobní. Stejné vlasy, stejně modré oči, podobný úsměv. Jediný rozdíl mezi námi byla naše povaha. Já byla tichá a nenápadná, zatímco on si pozornost přímo užíval a občas se choval jako dítě. Byl sice o dva roky starší než já, ale já byla mnohem zodpovědnější než on.

„Asi máš pravdu." Pokusila jsem se o malý úsměv, abych ho uklidnila. Zkoumavě si mě prohlédl a poté nastartoval auto a vyjel. Otočila jsem se znovu k oknu.

Dnes je to týden, co jsme se přistěhovali a já to tu pořád vůbec neznala. Prakticky celý týden jsem strávila v našem novém domě nebo na zahradě. Neměla jsem to tu ráda už od doby, kdy se rodiče zmínili, že se sem budeme stěhovat. Nechtěla jsem odjíždět z našeho starého města. Ale rodiče tu dostali lepší práci, takže jsem neměla na výběr. Mamka věděla, jak moc jsem ze stěhování nešťastná, ale snažila se mě uklidnit tím, že to pro mě může být nový začátek, že můžu začít s čistým štítem. Já se ale nehodlala nějak zásadně měnit. Nejsem komunikativní a tak to už navždy zůstane.

„Au" vyjekla jsem a chytla se za bolavé místo na rameni, do kterého mě někdo štípl. Otočila jsem se dozadu na svého mladšího bratra Tylera. Bylo mu osm a byl až moc hyperaktivní. Pokrčil rameny na znamení, že neví, co se stalo. Rozhodla jsem se to radši neřešit. Otočila jsem se zpátky a dál sledovala cestu.

Tenhle rok jsem nastupovala do druháku. Vždy jsem měla dobré známky a škola pro mě byla na prvním místě. Na rozdíl ode mě, Lucase škola naprosto nezajímala, ale přesto měl celkem dobré známky. Nikdy jsem nepochopila, jak to dělá, ale on o sobě tvrdí, že je mistr v opisování. Asi na tom něco bude, protože všechen svůj volný čas věnuje fotbalu.

Zastavili jsme před Tylerovou školou. Bratr vyběhl z auta a ani se nerozloučil. Lucas nad tím jen s úsměvem zakroutil hlavou a pokračoval v jízdě dál k naší škole. Cestou se mnou chtěl nějak navázat rozhovor, ale po pár nepovedených pokusech mu došlo, že to nemá smysl.

Po pár minutách zastavil před naší školou. Chvíli jsme jen seděli a dívali se na budovu.

Měla jsme opravdu strach. Neměla jsme ráda nové prostředí, nové lidi a změny. Navíc jsem byla až moc stydlivá, což je skoro vždy na škodu, protože s takovou povahou si nových kamarádů moc neuděláte.

S Lucasem jsme se na sebe podívali a on na mě kývl. Vylezli jsme z auta a vyrazili přes parkoviště ke škole.

V kanceláři nám dali rozvrh a každý jsme šli na svojí hodinu. Já měla první hodinu dějepis. Procházela jsem chodbou plnou studentů a hledala správnou třídu. Měli tady matoucí značení učeben. Další důvod, proč tohle místo nesnášet. Zahnula jsem za roh a do někoho narazila.

„Omlouvám se, vůbec jsem si tě nevšimla." Začala jsem se omlouvat dotyčnému, než jsme ho vůbec spatřila. Zvedla jsem k němu oči a zarazila se.

Přede mnou stál asi o hlavu vyšší hnědovlasý kluk s těma nejkrásnějšíma zelenýma očima, jaké jsem kdy viděla. Najednou mě přepadl zvláštní pocit a zamrzelo mě, že jsem nedávala větší pozor, to bych se potom nemusela ocitnout v téhle trapné situaci, kdy mě neznámý jen sledoval, a já nevěděla, co dělat.

„Příště dávej pozor." Řekl po chvíli ticha a já zatoužila slyšet jeho příjemný hlas ještě jednou.

Obešel mě a já se za ním musela dívat. Jako by to vycítil a otočil se na mě. Rychle jsem náš oční kontakt přerušila a šla hledat svojí třídu. Moc dobře jsme věděla, že jsem během setkání s tím klukem musela opět zrudnout, jako vždy.

Po nějaké době se mi třídu konečně podařilo najít. Vešla jsem dovnitř a všechny pohledy se upřely na mě. Sklopila jsem hlavu a pomalu došla k jediné volné lavici až úplně vzadu a posadila. Nesnášela jsem pozornost. Vytáhla jsem mobil a odepsala své jediné kamarádce z bývalé školy, která se ptala jak se mám.

„Ahoj, jak se jmenuješ?" Zvedla jsem oči k hnědovlasé dívce, která se objevila u mé lavice. Působila mile. Vlasy měla stažené do drdolu a usmívala se na mě. Byla poměrně malá, dokonce menší, než já.

„Chloe Sendersová" odpověděla jsem.

„Já jsem Emily Reyesová. Mohu si přisednout?" Ukázala na volné místo vedle mě. Přikývla jsem a ona se posadila. „Znáš tu někoho?" zeptala se okamžitě a já byla překvapená z toho, že měla vůbec zájem si semnou povídat.

„Neznám, před týdnem jsme se přistěhovali." Odpověděla jsem. Emily chtěla něco říct, ale zazvonilo a do třídy přišla učitelka.

Dokázala jsme se představit celé třídě a neztrapnit se, za což jsem byla vážně ráda. Celý zbytek hodiny jsem už jen odpočítávala minuty do konce.

Hned jak zazvonilo, vyrazila jsem ze třídy hledat další učebnu, ale doběhla mě Emily. „Ty jsi tedy rychlá. Co máš teď za hodinu?" Ptala se dál s úsměvem na rtech.

„Angličtinu"

Emily se rozzářila. „Já taky, tak pojď se mnou, ukážu ti kde to je." Vzala mě za ruku a táhla pryč.

I když jsem si původně kamarády dělat nechtěla, Emily by podlehl snad každý. Byla až moc upovídaná. Během dopoledne jsem se s ní skamarádila. Zjistila jsem, že poslouchá stejnou hudbu a že miluje čtení, tak jako já. Taky má bratra stejně starého jako Lucas a pravděpodobně spolu chodí do třídy.

U oběda si k nám přisedla další dívka, která se jmenovala Madison. Hned mě uchvátila dlouhými zrzavými kudrnatými vlasy. Brzy jsem zjistila, že to není zrovna moc hovorný člověk, stejně jako já.

Potom přišel ještě jeden kluk, který se jmenoval Connor. Myslela jsme si, že on a Madison spolu chodí, podle jejich věčného pošťuchování, ale brzy jsme pochopila, že to tak není a mají mezi sebou skoro sourozenecký vztah, protože jsou sousedé a vyrůstali spolu.

Na všechno se mě vyptávali, až mi to trochu začalo lézt na nervy. Nerada jsem o sobě vyprávěla skoro cizím lidem, ale oni stejný problém neměli. Všichni tři byli skvěle sehraní a věděli o sobě snad všechno. Mohli si důvěřovat a to jsme jim záviděla, protože nic podobného já nikdy nepoznala, ale vždy jsme si takové přátele přála.

Na druhé straně jídelny jsem si všimla Lucase s partou kluků. Lucas jim něco vyprávěl a ostatní se tomu smáli. On se vždy dokázal okamžitě začlenit do kolektivu na rozdíl ode mě.

Další hodinu jsem měla jinou než Emily, a tak jsem šla s Connorem. Vyprávěl mi o sobě a já zjistila, že má sestru, které je pět.

Odpoledne mi přišla zpráva od Lucase, že se dostal do fotbalového týmu. Měla jsem z něj opravdu radost.