Nový začátek ✔️

-48-

Otevřela jsem oči a ihned mě oslepilo světlo. Pomalu si začaly mé oči přivykat a já před sebou uviděla bílý strop. Rozhlédla jsem se po pokoji, ve kterém jsem ležela. Byla jsem pravděpodobně v nemocnici. Cítila jsem, jak někdo svírá mou ruku. Otočila jsem se na dotyčného a usmála se. V křesle vedle mé postele spala Emily. Chtěla jsem něco říct, ale měla jsem vyschlo v puse. Sevřela jsem její ruku a ona sebou vyděšeně cukla a otevřela oči. Hned, když si všimla, že jsem vzhůru, usmála se.

„Díky bohu, jsi vzhůru." Zašeptala a objala mě. „Chceš vodu?" zeptala se, když jí došlo, že jsem zatím nic neřekla. Přikývla jsem na souhlas a ona mi podala kelímek s vodou. „Dojdu pro doktora, ano?" pokusila jsem se posadit, ale do břicha mi vystřelila šílená bolest, tak jsem si raději znovu lehla.

„Dobře." Řekla jsem chraplavým hlasem. Emily se zvedla a vyběhla někam z pokoje. Za chvíli byla zpátky a za ní šel starší pán s brýlemi na nose a prošedivělými vlasy.

„Dobré odpoledne, slečno Sendersová." Pozdravil a začal něco kontrolovat na přístroji vedle mě.

„Odpoledne?" zeptala jsem se překvapeně. „Co je za den?"

„Neděle. Zítra je Štědrý den." Odpověděla mi Emily.

„To jsem spala skoro dva dny?" zeptala jsem se překvapeně.

„Ano, museli jsme vás nechat vyspat, ale už vypadáte mnohem lépe. Myslím, že bychom vás mohli v pátek pustit domů." Usmál se na mě mile doktor.

„Až v pátek?"

„Měla jste vážné zranění." Vysvětlil a začal mi kontrolovat obvaz na břiše. Najednou jsem si na všechno vzpomněla. Ples, Amber s nožem, Mike, kluci, rvačka.

„Co mi bylo?" zeptala jsem se ho.

„Měla jste vnitřní krvácení. Naštěstí nůž nezasáhl žádný důležitý orgán, takže by to mělo být v pořádku, ale teď ještě odpočívejte. Večer vás přijdu zase zkontrolovat." S tím opustil místnost.

„Co se stalo?" zeptala jsem se Emily.

Emily se zase posadila na křeslo vedle postele a povzdechla si. „Amber tě odvedla z plesu. Když jste se pořád nevraceli, kluci se rozhodli jít vás hledat. Našli tě v jedné prázdné třídě, jak ti vyhrožuje Amber s nožem v ruce. Než ale stihli něco udělat, vrhl se na ně Mike. Amber tě bodla a ty jsi omdlela. Naštěstí to mně, Madi a Ell přišlo také divné, protože jste se pořád nevraceli, tak jsme vás šli hledat. Hned, jak jsme vás našly, tě začala Madi ošetřovat, protože měla nějaký kurz a kluci mezitím zavolali záchranku." Na chvíli se odmlčela a také se napila vody. „Když tě odvezli, hned jsme jeli za tebou a byli až do rána v nemocnici, protože tě strašně dlouho operovali. Samozřejmě Lucas ještě zavolal tvým rodičům. Potom jsme se tady všichni u tebe střídali."

„Děkuju." Zašeptala jsem.

„A za co? Za to, že nám nedošlo, že se něco děje a Amber tě málem zabila? Za to vážně děkovat nemusíš." Řekla ironicky. „Zavolám tvým rodičům." Vzala si telefon a odešla na chodbu. Chvíli tam s někým mluvila. „Už jsou na cestě." Informovala mě, když se vrátila.

„Co se stalo s Amber a Mikem?" zeptala jsem se.

Emily ztuhla. „To ti bude muset asi vysvětlit někdo jiný. Já to totiž přesně nevím." Omluvně se usmála. Chápavě jsem přikývla. Dál mi vyprávěla o tom, jak mě sem všichni chodili navštěvovat a jak se tady střídali, abych tu nebyla ani chvíli sama. Do dvaceti minut dorazili moji rodiče.

„Zlatíčko, jsi v pořádku?" vykřikla máma hned, když se objevila ve dveřích a objala mě. Za ní se do místnosti vstoupili táta, Lucas a Tyler.

„Už půjdu." Oznámila Emily, aby nám dopřála soukromí a rozloučila se se mnou.

„Tak strašně mě to mrzí, Chloe. Je to moje vina." Prohlásil Lucas sklesle a posadil se na místo, na kterém předtím seděla Emily. Tyler se mu posadil na klín a chytl mě za ruku.

„Nemůžeš za to. Nemohl jsi tušit, co měla v plánu." Uklidňovala jsem ho.

„Ale můžu. Navíc bych tě ani nešel hledat, kdyby to Cola nenapadlo." Schoval hlavu do dlaní.

„Lucasi už to prosím neřeš. Opravdu to není tvoje chyba." Ujistila jsem ho a usmála se na něj. Nejradši bych ho objala, ale mé pohyby byly zatím dost omezené. „Co se vlastně stalo s Amber a Mikem?"

Táta si povzdychl. „Víš, včera brzy ráno jsme se sešli s jejími rodiči, kteří se za její chování omluvili a prosili, abychom to neohlašovali. Amber si teď nějakou dobu pobyde v léčebně. Ukázalo se, že měla už delší dobu nějaké psychické problémy."

„Vy to jen tak necháte?" zeptala jsem se vyděšeně. „Vždyť je to psychopat, co se mě pokusil zabít!"

„Nemáme jinou možnost. Její otec je náš nadřízený a my bychom oba mohli přijít o práci. Už se jí nemusíš bát. Pravděpodobně bude v té léčebně hodně dlouho." Uklidňovala mě máma.

Byla jsem naštvaná, že se to nebude jinak řešit, ale chápala jsem, že mají rodiče strach. Navíc, být zavřená v psychiatrické léčebně, bude pro Amber dost velký trest.

„A Mike?" napadlo mě.

„Tak s ním si to včera vyřídil Cole. Hned, jak tě odoperovali, Cole jel k němu domů." Ujal se slova Lucas a uchechtl se. „Myslím, že ten už se na tebe pro jistotu ani nepodívá a kdyby jo, tak ho díky Colovi stejně nepoznáš."

„Ježiši, co mu udělal?" Vyjekla jsem.

„Neptej se." Poradil mi Lucas a já to radši už nechala být.

„Kdy tě pustí?" zeptal se Tyler, který ještě doteď nepromluvil.

„Až v pátek." Usmála jsem se na něj.

„Takže s námi nebudeš na Vánoce?" zeptal se smutně.

„Bohužel ne."

„Ale neboj, my za Chloe zítra dopoledne zajdeme a dáme jí dárky." Pohladila ho po vlasech máma.

Seděli u mě ještě asi hodinu a potom už museli odejít. Z části kvůli tomu, že se do pokoje vřítila opět Emily s tím, že za chvíli přijede celá naše parta, takže máma radši prohlásila, že bude lepší, když se nám do toho nebudou plést. Lucas tady zůstal a počkal na ostatní.

Za chvíli se ve dveřích opravdu objevili Madi, Ell, Nick, Connor a Cole. Madi s Ell se na mě okamžitě vrhly a začaly mě objímat. Kluci se tomu smáli, a když mě holky pustili, taky mě po jednom taky objali. Objetí s Colem bylo trochu zvláštní, protože jsem si vzpomněla, co mi řekl těsně před tím, než mě odtáhla Amber. Chtěla jsem mu to říct také, ale až v soukromí.

„Jak ti je?" zeptal se Nick a ze srandy mě praštil do ramene.

„Už mi bylo líp." Usmála jsem se.

„My se za tebou zítra všichni stavíme." Oznámila mi Madi.

„Tak to ani náhodou. Zítra je Štědrý den a já nechci, abyste ho strávili v nemocnici." Protestovala jsem. Bylo to od nich sice hezké, ale tohle jim nedovolím.

„Ale my tady s tebou budeme rádi." Usmála se na mě Ell.

„Řekla jsem ne."

„Máš smůlu. Stejně přijdeme." Ušklíbl se Cole a mě došlo, že už nemá cenu protestovat.

Strávili u mě na pokoji asi dvě hodiny, dokud je velmi nepříjemná sestřička nevyhodila, protože skončily návštěvní hodiny. Nick se pokusil schovat, aby ho sestřička neviděla, ale to mu nevyšlo a dostal od sestry výhružku, že už ho sem nepustí. Poté Nick radši okamžitě opustil pokoj a skoro se ani nerozloučil.