Nový začátek ✔️

-31-

Zase jsem seděla sama v jídelně a nenápadně pozorovala Emily s jejími kamarádkami, jak se společně něčemu smějí. Tak strašně mi chyběli. Navíc dnes není ve škole Eleanor a Mike je někde s týmem, takže jsem tady úplně sama. Aspoň se nemusím dívat na Cola, jak cukruje s Amber. Ještě k tomu máme dnes až do čtyř, protože nám přesunuli nějaké hodiny.

Odnesla jsem tác se zbytkem oběda a šla do třídy na dějepis. Posadila jsem se do poslední lavice jako obvykle a odpočítávala minuty do začátku hodiny.

Vyrušil mě ale smích nově příchozích do třídy. Byla to Emily s Madison. Když si mě všimly, sklopily hlavy a sedly si do své lavice. Connor s Nickem si sedly do lavice za nimi a poslouchali Emily, která něco ostatním vysvětlovala, ale nikdo asi nechápal, o co jde. Emily vycítila můj pohled a podívala se mým směrem. V jejích očích jsem viděla nenávist, ale také jsem si všimla smutku. Chvíli se na mě dívala a potom přesunula opět svojí pozornost na jejich skupinku.

Hodina uběhla celkem rychle. Hned jak zazvonilo, vyletěla Emily ze třídy jako blesk a já než jsem si to stihla rozmyslet, za ní. Na to, jak byla malá, byla celkem rychlá. Šla jsem za ní, až na úplně vylidněnou chodbu, která vedla k šatnám. Asi věděla, že jdu za ní a chtěla se mi vyhnout. Nevěděla jsem, proč jsem se najednou rozhodla vydat za ní, ale chtěla jsem jí konečně říct to, co už v sobě dusím nějakou dobu.

„Emily!" zavolala jsem na ni, když už jsem byla kousek od ní. K mému překvapení se zastavila a otočila na mě.

„Co chceš?" prskla na mě.

Nevšímala jsem si toho a začala mluvit. „Emily, je mi opravdu moc líto, že jsem ti lhala. Já vím, že mi to už asi neodpustíš, ale chci, abys věděla, že už ti nikdy nic takového neudělám. Lituju toho každý den a strašně mi chybíš. Vždyť ty jsi moje nejlepší kamarádka a já nikdy kamarádky neměla a ty jsi asi první opravdová kamarádka, kterou jsem kdy měla. Mrzí mě, že jsem ti ublížila, ale prosím, ještě to promysli, protože já tě potřebuju. Mám pocit, že jsem bez tebe úplně ztracená." Konečně jsem jí řekla to, co jsem jí chtěla říct už měsíc. Emily se na mě chvíli dívala a potom, k mému překvapení, ke mně rychlým krokem došla a objala.

„Já se ti chci taky omluvit za to, jak jsem se chovala. Nebylo ode mě správné tě takhle odříznout." Zakňučela.

„Já ti nemám přece co odpouštět." Vzlykla jsem. Už jsem zase brečela. „Můžu si za to sama."

„Taky jsi mi chyběla." Vzlykla Emily.

Brečela jsem jí do ramene a byla přitom tak šťastná, protože jsem právě našla něco, co jsem si myslela, že jsem už dávno navždy ztratila.

Musel na nás být zajímavý pohled. Stáli jsme uprostřed prázdné chodby, objímaly se a brečely štěstím, že máme tu druhou.

Naší chvíli ale přerušilo zvonění na další hodinu. Společně jsme se tedy vydaly ke třídě. Vešly jsme dovnitř a všechny pohledy se na nás obrátily.

Všichni věděli, že jsme já a Emily byly nejlepší kamarádky a potom se něco stalo a my se přestaly bavit. O tom, co se mezi námi stalo, věděla pouze naše parta a ta to nikde neroztrubovala, takže všichni byli překvapení, když nás viděli spolu. To znamená, že to za chvíli bude vědět celá škola.

Sedly jsme si na naše staré místo ve chvíli, kdy zrovna vešla učitelka.

---

„Můžete mi sakra říct, co se tady děje?" vyjekla Madison, když za námi přišla na parkoviště po konci školy. „Na chemii se mě jedna holka ptala, jak dlouho spolu zase mluvíte. Já netušila, o čem mluví a potom za mnou přišel Connor, ať jdu za vámi na parkoviště." Vztekala se.