Nový začátek ✔️

-17-

Ráno jsem se probudila a hned si uvědomila jednu věc. Byla jsem v posteli sama. V noci tady se mnou byl Cole a teď je pryč. Podívala jsem se na hodiny na mém nočním stolku. Půl desátý. Skvělý, to už určitě budou všichni vzhůru.

Pomalu jsem se vyhrabala z postele a chytla se za hlavu. Tak takhle mě už dlouho nebolela. Už nikdy nebudu pít. Tohle bylo poprvé a naposled.

Podívala jsme se na sebe do zrcadla. Měla jsem na sobě to samé, co včera. Šaty ale byly úplně zmačkané, měla jsem rozmazaný make-up a byla jsem úplně rozcuchaná. Jestli mě takhle viděl Cole, nedivím se, že utekl.

Došla jsem k psacímu stolu a vzala kabelku, která na něm byla položená, abych si zkontrolovala mobil. Žádný zprávy ani zmeškané hovory. Už jsem chtěla odejít do koupelny, ale všimla jsem si lístečku vedle kabelky. Vzala jsem ho do ruky a přečetla naškrábaný vzkaz.

Odešel jsem brzo ráno, když jsi spala. Odpoledne se za tebou ještě stavím. Musíme si promluvit.

Cole

Pousmála jsem se nad tím, že mi alespoň napsal zprávu, ale po pravdě, jsem měla včerejšek trochu v mlze. Pamatuji si jen útržky.

Neměla jsem tušení, co myslí tím, že si musíme promluvit. Trochu jsem se začínala bát, co mi chce říct. Věděla jsem, že to, co se mezi námi děje, není dobré, ale já nevěděla, jak to zarazit, protože to byl pravý opak toho, co jsem chtěla.

Odebrala jsem se do koupelny a dala si ledovou sprchu, abych se trochu probudila. Lehce jsem se namalovala, abych zakryla ty kruhy pod očima, ale stejně mi to moc nepomohlo.

Když jsem se objevila v kuchyni, byl už skoro čas na oběd. Mamka něco vařila, táta si hrál s Tylerem a Lucas vypadal, že zrovna vstal. Seděl u stolu, měl rozcuchané vlasy a zapíjel vodou prášek. Vypadal ještě hůř než já. Myslela jsem si, že on nepil. Asi s tím začal, až když jsem odešla.

„Ale, ale, kdopak nám to vylezl z postele." Zasmál se táta.

Máma se hned otočila a přešla ke mně a položila mi ruku na čelo. „Mike, nám říkal, že ti nebylo dobře, a tak tě Cole odvezl domů. Jak ti je?" Důkladně si mě prohlédla.

„Už mi je dobře, jenom mě včera bolela hlava a byla jsem unavená." Usmála jsem se na ní.

„Jenom doufám, že jsi nic nepila." Zasmála se.

„Ne, samozřejmě, že ne." Zalhala jsem a trochu nervózně se usmála.

Lucas u stolu vyprskl smíchy vodu a snažil se to zamaskovat kašlem. Vzpomínala jsem si na náš rozhovor ohledně pití, takže on musel vědět, že jsem toho na své poměry vypila opravdu hodně. Vždyť já si obyčejně vzala maximálně jednu skleničku a teď ani nevím, kolik jich včera bylo.

„Je tady něco k smíchu?" Zeptala se ho přísně máma.

Lucas se na mě zašklebil a potom se znovu otočil na mámu. „Nic." Máma se vrátila zpátky ke sporáku a Lucas se pořád snažil zamaskovat smích. Střelila jsem po něm vražedným pohledem, ale moc to nepomohlo, protože se začal zase smát. Protočila jsem oči a posadila se k tátovi a Tylerovi.

„Kdy jste vlastně přišli?" Zeptala jsem se táty.

„Asi okolo druhé ráno."

„A to už jste vzhůru?" Zeptala jsem se překvapeně. Že máma vypadá tak dobře, to je jasný, ta vypadá dobře vždycky, ale táta a Tyler?

Táta se zasmál. „No to víš, to už je zvyk."

„Oběd!" Zavolala máma a začala servírovat na stůl. Oběd byl skvělý, ale já nějak neměla chuť k jídlu, takže jsem většinu nechala. Po jídle jsem se vypařila do svého pokoje s tím, že se musím učit.

Podívala jsem se na mobil a zjistila, že mám dva zmeškané hovory od Emily. Hned jsem vytočila její číslo a čekala, jestli to zvedne. Po dvou zazvoněních se ozvala.

„No ahoj, snažila jsem se ti dovolat a ty si mi to nebrala." Vychrlila na mě do telefonu.

„Byla jsem na obědě." Vysvětlila jsem.

„Tak jaký to včera bylo?" zeptala se dychtivě. Tušila jsem, že očekává, že jí řeknu každý detail ze včerejšího večera, ale já vážně neměla náladu s ní tohle rozebírat právě teď.

„No, šlo to, i když si toho moc nepamatuju, protože mi nebylo dobře a jela jsem domů dřív."

„A už je ti dobře?" Zeptala se mě starostlivě.

„Jo, už jo."

„No a bylo tam něco zajímavého? Ptala sem se Cola a ten mi nic neřekl. Přišel asi až v šest ráno." Poslední větu zašeptala. Trochu jsem se usmála.

„Aha... no, nic zajímavého."

Zasmála se. „No, s tebou si teď asi moc nepokecám, běž se radši vyspat a uvidíme se zítra ve škole."

„Tak jo, ahoj." Vypla jsem telefon a začala dělat na domácích úkolech, ale moc mi nešlo se soustředit.

Možná bych měla zavolat Mikovi a omluvit se mu, že jsem ho tam tak nechala a ani mu nic neřekla. Možná bych ho mohla někam pozvat. Jenomže, to by Cole zase vyváděl.

Jak to my dva spolu teď vlastně máme? Včera jsme to nevyřešili a řekla bych, že jsme se do toho ještě víc zamotali. Doufám, že to probereme, až se tady staví, protože chci vědět, na čem jsem.

Ale je tohle dobrý? Měla bych se na něj vykašlat, ale já nějak nemůžu. Kdyby to věděla Emily, tak by se mnou už nikdy nepromluvila a Lucas by byl na mě taky dost naštvaný. Cole je jeho nejlepší kamarád. Ten by ho zabil. Je to moc nebezpečný, nechci riskovat jejich přátelství a ani to moje s Emily.

Z přemýšlení mě vyrušilo klepání na okno. Doběhla jsem k němu a otevřela ho. Dovnitř skočil Cole a rozhlédl se po pokoji. Došla jsem ke dveřím, abych je zamkla. Byla jsem rozhodnutá to hned teď ukončit.

„Musíme si promluvit." Řekla jsem potichu. Cole si mě prohlédl a potom přikývl.

„Proto jsem tady." Už jsem se nadechovala, že něco řeknu, ale on mě předběhl. „Než něco řekneš, nech mluvit mě. To, co jsem ti říkal včera, jsem myslel vážně a vím, co mi teď chceš říct, ale já to vážně chci zkusit. Emily a Lucas to určitě pochopí. Zatím bychom jim to neřekli a chvíli počkali. Může to vyjít, ale řekni mi, že nad tím aspoň budeš uvažovat."

Díval se na mě tak trochu smutně a najednou jsem nějak zapomněla, co jsem mu vlastně chtěla říct.

Cole mě sledoval a čekal na mojí reakci. „Nechci přijít o kamarádku, a Lucas by to nerozdýchal." Řekla jsem po chvíli ticha. Nemluvě o tom, co vím ohledně Colových vztahů s dívkami.

„Oba to pochopí, uvidíš. Chloe, prosím, dej mi šanci." Zašeptal a vzal mě za ruku. Podívala jsem se do těch krásných zelených očí plných naděje a přemýšlela, co mám říct. Opravdu jsem chtěla říct ano, ale není to dobrý nápad. Taky jsem ale nechtěla říct ne, protože jsem věděla, že ho to zlomí a to jsem nechtěla.

„Proč?" vyrazila jsem ze sebe. Nechápavě zamrkal a pravděpodobně přemýšlel, o čem to mluvím. „Proč chceš šanci. Vždyť nechodíš s holkami, tak proč já?" zeptala jsem se.

Cole se usmál. „Protože ses mi líbila už od prvního momentu, kdy jsem tě potkal a cítím potřebu být pořád s tebou a chránit tě."

Chvíli jsem nad tím usilovně přemýšlela, a i když mi mozek říkal pravý opak toho, co bylo správné, já tentokrát poslechla srdce.

„Tak dobře, ale nikdo to nesmí vědět." Řekla jsem tiše.

Upřímně se usmál, přitáhl si mě k sobě a políbil mě. Asi jsem teď udělala hodně velkou chybu, ale já neměla na výběr. Uvnitř jsem cítila, že jsem udělala správně. Kdybych mu řekla ne, nepřežil by to a já asi taky ne.