Nový začátek ✔️

-2-

Domů jsem se rozhodla jít pěšky, a tak jsem napsala Lucasovi, ať na mě nečeká. Chtěla jsem poznat trochu okolí a navíc mi moji noví kamarádi navrhli, že mě domů doprovodí. Nejprve jsem byla proti, ale oni mé námitky neposlouchali, takže jsem neměla na výběr.

„Lucasi!" Zavolala jsem v chodbě, když jsem přišla domů. Kamarádi mě doprovodili až na kraj naší ulice a potom se každý vydal jiným směrem. Při loučení mě Emily objala a já se s tím srovnávala ještě teď, protože jsme nebyla zvyklá, aby mě někdo objímal.

Slyšela jsem nějaké zvuky z bratrova pokoje. Šla jsem po schodech nahoru tím směrem. „Blahopřeji k tomu, že ses dostal do týmu, musíš mi říct, kdy máte zápas, abych se na tebe mohla přijít podí-" zarazila jsem se, když jsme vešla do jeho pokoje.

Místo Lucase tam stál nějaký kluk. Hned jsem ho poznala podle těch krásných očí, byl to ten kluk, s kterým jsem se dneska ráno srazila na chodbě. Rozbušilo se mi srdce a já opět nevěděla, co říct. Proč vždy v takových situacích ztratím řeč?

„Chloe, že?" Promluvil a udělal krok ke mně. Couvla jsem. Z mé reakce byl trochu překvapený, ale úsměv z jeho rtů nezmizel. „Myslím, že dneska jsme se potkali na chodbě." Pokračoval. Co sakra dělal v našem domě? Dál jsem mlčela a doufala, že mě Lucas brzy zachrání.

Naštěstí byly mé modlitby vyslyšeny. „Nečekal jsem, že přijdeš tak brzy." Do pokoje vešel bratr. Nechápavě jsem se na něj podívala. Když si všiml mého výrazu, sám pro sebe se zasmál. „No jo vlastně, promiň, ani jsem vás nepředstavil. Tohle je Cole Reyes." Ukázal na hnědovlasého kluka. „Jsme spolu ve třídě a taky hraje fotbal." Pokývala jsem hlavou, jako že rozumím „A tohle je moje sestra Chloe." Ukázal na mě a Colovi se koutky ještě víc roztáhly do úsměvu. Zavládlo trapné ticho a nikdo se neměl k tomu ho přerušit.

Nakonec jsem to byla já, kdo se toho ujal. „Vlastně jsem si vzpomněla, že mám ještě nějaké úkoly." Plácla jsem první věc, která mě napadla. Lucas se otočil a už se mi dál nevěnoval. Už sám věděl, že to není výmluva, ale pravda. Jen Cole se na mě pořád díval, až mi to začalo být nepříjemné.

Raději jsem se otočila a odešla do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a posadila se na postel. Tohle snad není možný. A proč se mi tak najednou rozbušilo srdce? Proč se pokaždé musím tak perfektně ztrapnit?

Abych na Cola zahnala myšlenky, rozhodla jsem se, že začnu opravdu dělat úkoly do školy i když jich moc nebylo, ale několikrát jsem se přistihla, jak na něj myslím. Musela jsem uznat, že je vážně pěkný a vypadá i mile. Zasnila jsem se na tolik, že jsem si ani nevšimla, že v pokoji nejsem sama.

„Chloe?" Lekla jsem se tak, až jsem nadskočila. „Já jenom, že už Cole odešel." Lucas si sedl vedle mě na postel a začal se přehrabovat v mých sešitech, které jsme měla rozházené všude kolem sebe. „Měla by sis dát pauzu, jsme tu chvíli, když nám to nepůjde, budou nás tolerovat." Svraštil obočí, když si prohlížel můj sešit z matiky.

„Nechci být pozadu." Odsekla jsem a sebrala mu sešit.

„Nemůžeš se přece pořád učit. Utíká ti život venku." Poučil mě.

„Nejdřív učení a potom to ostatní." Řekla jsem se smíchem a Lucas si hlasitě povzdechl.

Dole bouchly dveře a za chvíli se do pokoje přiřítil Tyler. To už rodiče přijeli z práce. „Máma říkala, abyste šli dolů, že je večeře." Oznámil nám.

V jídelně u stolu seděl táta a povídal si s mámou, která krájela pizzu. Nejspíš jí někde objednala, protože máma moc ráda nevaří.

„Tak jak jste se měli ve škole? Máte už nějaké kamarády?" Zeptala se nás máma až příliš nadšeně. Všichni jsme se usadili u stolu a Lucas hned začal vyprávět o tom, jak ho vzali do fotbalového týmu a o nových přátelích. Potom se přidal i Tyler a mluvil o svém učiteli, který mu připomínal veverku. Táta se tomu začal smát.

„A co ty?" Podívala se na mě máma. Něco málo jsem jim řekla o svých kamarádech a o spoustě úkolů, ale to bylo všechno.

Brzy po večeři jsem odešla s tím, že jsem unavená. Osprchovala jsem se a zalezla si do postele se svou oblíbenou knížkou.

„Chloe?" ozvalo se ode dveří. Podívala jsem se tím směrem, kde stál Tyler a vypadal jako hromádka neštěstí. Povzdychla jsem si. Ani stránku jsem nepřečetla.

„Copak je?" Zeptala jsem se ho. Tyler vzlyknul a já mu rukou naznačila, aby šel ke mně. Zavřel za sebou dveře a posadil se vedle mě na postel. Tázavě jsem se na něj podívala.

„Mně se v tom novém pokoji nelíbí, nechci tam spát." Zavzlykal. Podala jsem mu papírový kapesníček, aby si utřel uslzené oči.

„Proč tam nechceš spát?" Zeptala jsem se ho jemně a pohladila ho po vlasech.

„Protože se tam bojím, já bych chtěl domů." Znovu vzlykl.

Hned jsme ho objala. „Tylere, vždyť jsi říkal, jak se ti tady líbí a že už máš nové kamarády, navíc teď jsme tady doma. Já bych se taky ráda vrátila, ale musíme to zvládnout." Povzbudivě jsem se na něj usmála. „Bude to tady skvělý, za chvíli si na všechno zvykneš a budeš nakonec rád, že jsi tady." Utěšovala jsem ho.

„A nemohl bych přespat u tebe?" Podíval se na mě psíma očima.

Znovu jsme si povzdechla. Ten jeho pohled prostě nešlo odmítnout. „Klidně, ale jenom dneska." Bylo mi jasné, že ho stejně v noci budu muset přenášet do jeho postele, protože vždycky když jsme spali v jedné posteli, hrozně do mě kopal a já se vůbec nevyspala.

Lehl si vedle mě a já zhasla lampičku. Přemýšlela jsem nad novými přáteli, a jak to tady asi zvládnu. Po chvilce Tyler usnul. Vzala jsem ho do náruče. Byl mnohem těžší než, když u mě spal naposledy. S námahou jsem ho odnesla do jeho pokoje a zavřela dveře. Ráno se bude určitě divit, jak se tam dostal, protože tohle malé tajemství jsem mu nikdy neprozradila a taky jsem to neměla v plánu.