Nový začátek ✔️

-13-

Najednou se mi zastavilo srdce a skoro jsem nemohla dýchat. Před očima se mi zatmělo. Rozklepaly se mi kolena a musela jsem se chytit skříněk vedle mě, aby to se mnou neseklo.

Já vím, že taková reakce je asi přehnaná, ale o Tylera mám hrozný strach. My dva jsme si byli vždycky hodně blízcí, a když Tyler něco potřeboval, vždy se z celé rodiny první svěřil mě.

„Co se stalo?" zeptala jsme se zastřeným hlasem. Snažila jsem se to nějak rozdýchat.

„On se uhodil do hlavy a má nějaký krvácení, ale dokt..." Vypla jsem mobil a vyrazila směrem k východu.

„Chloe! Kam jdeš?" Volala za mnou Emily.

„Do nemocnice za bratrem." Zakřičela jsem zpátky.

„Ale náhradní termíny na test nedávají!" Křičela Emily, ale já už jí nevnímala. Je mi jedno, že nebudu na ten test. Teď musím být s Tylerem.

Vyběhla jsem ze školy jako šílená a běžela směrem k nemocnici, která od školy byla asi kilometr. Pálily mě plíce od nedostatku kyslíku, ale mě to bylo jedno. Musím za Tylerem.

Když byly Tylerovi asi tři roky, měl hodně vážný úraz. Doktoři se dokonce báli, že to nepřežije. On to naštěstí zvládl, ale doktoři nás varovali, abychom na něj dávali pozor a snažili se předejít dalším zraněním. Nikdy nezapomenu, jak jsem se o něj bála.

Už jsem byla skoro tam. V dálce jsem viděla budovu nemocnice. Ještě jsem přidala na rychlosti, i když jsem sotva dýchala. Snad je v pořádku.

Vběhla jsem dovnitř a vzala to po schodech do prvního patra, kde podle tabule měly být operační sály. Skoro nic jsem neviděla přes slzy v očích. Probíhala jsem dlouhou chodbou a rozhlížela se na všechny strany. Najednou se přede mnou někdo objevil a já do něj prudce narazila. Skoro to neustál, a kdyby se mě nechytil, asi by už ležel na zemi.

„No to snad už není možný." Zavrčel dotyčný a já k němu zvedla oči.

No, do koho jsem asi narazila? Samozřejmě do Cola.

„Co tady sakra děláš?" Vyjekl někdo za mnou a já se za hlasem otočila. Lucase jsem takhle ještě neviděla. Bylo na něm vidět jak je naštvaný, ale byl taky vyděšený.

„Musím vědět co je Tylerovi." Snažila jsem se mluvit klidně i přes to, že se mi po tvářích kutálely slzy a že jsem sotva dýchala po tom svém běžeckém výkonu. Dívala jsem se do jeho modrých oči, které byly tak podobné těm mým a snažila se z nich vyčíst, co si teď myslí. Už jsem čekala, že začne křičet, ale on místo toho přišel ke mně a pevně mě objal.

„Počkat, nemáš dneska náhodou psát ten test, na který si se celý víkend učila?" Odtáhl se a změřil si mě zkoumavým pohledem.

„Jo, mám, ale to je jedno." Odkašlala jsem si a posadila se na sekačku, která stála kousek ode mě.

„Chloe, ty si se úplně zbláznila!" Vykřikl a zrudl vzteky. Cole tam jen tak stál a pozoroval mě.

„Promiň, ale zdraví bratra je pro mě přednější, než nějaký pitomý test." Prskla jsem. Lucas chtěl asi něco ještě říct, ale radši to vzdal a posadil se vedle mě. „Bude v pořádku?" zeptala jsem se opatrně.

„Určitě. Musí být." Vzal mě kolem ramen a díval se před sebe.

„Co se vlastně stalo?" Přerušila jsem to ticho.

„No, jeli jsme ho s Colem vyzvednout ze školy a on k nám běžel přes hřiště a nějak zakopl a spadl. Praštil se do hlavy a chvíli byl v bezvědomí, tak jsme ho s Colem hned odvezli sem a doktoři řekli, že hned musí na operaci." Vysvětloval mi Lucas a Cole přecházel po chodbě tam a zpátky.

Seděli jsme tam skoro hodinu. Mezitím Lucas skoro zvládl do místa, na které celou dobu zíral, vypálit díru, Cole asi tisíckrát prošel chodbou tam a zpátky a já si úplně do krve rozkousala spodní ret nervozitou. Za tu dobu nikdo nepromluvil.

„Tyler Senders" Všichni jsme zvedli hlavu k doktorovi, který zrovna vyšel ze dveří. Lucas se hned zvedl a vystřelil k němu a já v závěsu za ním.

„Je stabilizovaný. Převezli jsme ho na pokoj, ale ještě spí po narkóze. Pokud chcete, můžete ho vidět." Doktor se na nás povzbudivě usmál a zase odešel. Lucas si oddechl a znovu mě objal.

„Tak já už teda půjdu." Prohlásil Cole.

„Kam by si chodil? Jestli myslíš, že tady překážíš, tak jsi vedle. Klidně pojď s námi, jestli chceš." Lucas k němu přišel a taky ho objal, potom šel chodbou k pokojům, ke kterým nám ukazoval doktor. Cole tam zmateně stál a vypadal, že neví co dělat. Lehce jsem se na něj usmála a pokračovala za Lucasem. Za chvíli jsem za sebou uslyšela kroky. To znamená, že se rozhodl zůstat.

Lucas vešel do jednoho pokoje a já s Colem hned za ním. Na posteli ležel můj malý bratříček a klidně spal. Po tvářích mi zase začaly téct slzy.

Byl v pořádku. Díky bohu se mu nic nestalo.

„Zavolám mámě a řeknu jí, co se stalo. Vy dva tady zatím počkejte." Šeptem nám přikázal Lucas a odešel z pokoje. Posadila jsem se na pohovku naproti posteli a pozorovala Tylera. Ucítila jsem, jak se pohovka prohnula, když si na ní vedle mě sedl Cole.

„Musím říct, že mě pořád překvapuješ." Zašeptal.

„A to proč?" Nespouštěla jsem oči z Tylera a utřela si slzy z tváří.

„Myslím tím, že se vykašleš na důležitý test a běžíš do nemocnice, aby si věděla, jestli je tvůj bratr v pořádku." Vysvětlil mi a já na sobě cítila jeho pohled.

„To by udělal každý." Pořád jsem se na něj nepodívala. Nechtěla jsem, kvůli tomu co se stalo před pár dny.

„To není pravda, každý by se na test kvůli tomuhle nevykašlal. Když ti Lucas volal, bylo mi jasný, že sem přijdeš hned, jak budeš moct, ale že se tady objevíš během deseti minut, jsem vážně nečekal." Uchechtl se.

Konečně jsem se na něj podívala. „Je to můj bratr, nemohla bych čekat ještě hodinu, abych zjistila co s ním je." Díval se na mě a koutky se mu zvedly do úsměvu.

„Mamka říkala, že s tátou dorazí zítra ráno a na chodbě jsem potkal doktora, který říkal, že už máme jít, protože se prý pravděpodobně probere až v noci. Děje se něco?" vešel dovnitř Lucas. Oba jsme sebou trhli a snažili se tvářit, jako by nic.

„Ne, nic. Tak jdeme." Zvedla jsem se z pohovky a vyšla ze dveří. Za mnou Lucas s Colem a něco si šeptali.

Odvezli jsme Cola domů a potom jeli k nám. Sedla jsem si na svojí postel a od té doby co jsem odešla ze školy, se podívala na mobil. Měla jsem sedm zmeškaných hovorů a dvanáct zpráv od Emily. Hned jsem jí zavolala zpátky. Okamžitě to vzala.

„Ahoj, zrovna jsem mluvila s Colem, všechno mi řekl. Jak to zvládáš?" Vychrlila na mě.

„Nic moc." Odpověděla jsem a lehla si do postele.

„Dej mi pár minut." Ozvalo se z druhé strany a hned na to hovor ukončila. Nechápavě jsem zírala na mobil.

Během pár minut někdo zazvonil na zvonek. Vyskočila jsem z postele a běžela otevřít dveře, ve kterých stála Emily. Hned jak mě viděla, tak mě objala.

„Děkuju. Seš ta nejlepší kamarádka." Řekla jsem mezi vzlyky, které se zase spustily.

„Já vím. Jestli chceš, můžu tady zůstat." Zašeptala a já se musela usmát. Ještě, že tu holku mám. Nevím, co bych bez ní dělala.

„Musíš tady zůstat." Zamumlala jsem jí do ramene.