Love or lust for glory ✓

4. Kapitola

Z pohledu Toma Radlla

Hermiona jen tiše seděla a měla zavřené oči. Dokonce se i zamračila ale jinak měla neutrální výraz. Nikdy se tak dlouho klobouk nerozhodoval ale teď. Sedíme tu asi už 5 minut a nic se neděje. Brumbál jen tiše přihlíží a nic neříká.

,,Máme vybráno," ozval se moudrý klobouk. Netrpělivě jsem čekal co z něj eště vypadne.  ,,Zmijozela." Řekl a mě se nehorázně ulevilo.

,,Gratuluji slečno Grengrová. Teď se vás chci jen zeptat jestli budete chtít zdílet pokoj s vašema spolužákama nebo budete chtít prefektský pokoj." Řekl Brumbál a čekal.

,,Raději ten prefektský." Řekla Herm a profesor jí dal nějaký pergamen a pak podal i mě pergamen.

,,Dobrá zde máte hesla na na první školní týden. A vy slečno tam máte ještě heslo od vašeho pokoje. Pán Radlle vám ukáže kde je. Pokud už nic nepotřebujete tak můžete odejít a 2 hodiny je večeře." Dořekl a my s Herm jsme vstali a odešli.

,,Tak co jak se ti tu líbí." Zeptal jsem se když jsme procházeli chodbami do sklepení.

,,Moc ale jen nechápu co mi ten klubouku říkal." Řekla Herm a měla smutný výraz.

,,Co ti řek?" Zeptal jsem se ale Herm jen zavrtěla hlavou a koukala se do země. Nechápu co s ní je. Ještě když jsme přišli byla veselá.

,,Nemám to říkat nikomu. Navíc se stejně něco poděla. Takže se to dřív či později dozvíš." Řekla smutně ale na mě se nepodívala. Přišel jsem k ní o něco blíž a chytl jí za zápěstí. Oba jsme se zastavili. Sice jsem jí neviděl do tváře ale měla strach.

,,Herm poslouchej. Ať ti řekl co ti řekl tak mi je to fuk a jestli se to dřív či později dozvím tak to bude jedno. Ale nebuď kvůli tomu smutná." Řekl jsem a objal ji. Nevím proč ale musel jsem. Ona mě po chvilce taky objala.

,,Promiň." Šeptla mi a já se musel usmát. Stáli jsme takhle  hodnou chvíli. Podívala se mi po dlouhé době do očí ale už nebyla smutná ani neměla strach. Bylo to něco jako nechápavost ale i radost.

,,Tak pojď." Řekl jsem a šel. Ona šla za mnou. Nevěděl jsem co dělat.

,,Tome?" Řekla Herm a já se otočil. Stálá asi 3 metry o de mě. Slzy měla skleněné a celá se klepala. Přistoupil jsem blíž. Koukala mi do očí a já také.

,,Co se stalo." Řekl jsem těsně u ní.  Chytil jsem ji za ruku a čekal.

,,Kdo jsi." Bylo vše co řekla. Zprvu jsem to nechápal proč se mě na to ptá protože ví kdo jsem.

,,Nechápu tvojí otázku." Řekl jsem protože jsem vážně nevěděl co ji mám odpovědět. Zničeho nic se mi vysmekla a rukama mě přirazila zády ke zdi.

,,Vím že víš že nejsi mýlí a ani hodný. Tak proč se tak chováš." Řekla a já se jen usmál. Otočil jsem hru. Teď byla ona zády namáčklá o zeď.

,,Chovám se tak protože chci. A ostatní  jsou mi úplně volní. Erike mi řekl že tě mám chránit a pomáhat ti. A jestli si to nepamatuješ tak jsem ti pomohl. A navíc si jiná než ostatní a chci být tvůj přítel a nemám jediné ponětí proč se na to ptáš." Řekl jsem hodně rychle takže ani pomalu sobě jsem nerozuměl. Nechci jí ublížit ba naopak tak nevím proč bych se k ní měl chovat tak jako k ostatním.

,,Ptám se na to ze dvou důvodů. Ten první je proč se sebou bavíš tak mile a snažíš se sebou vycházet. Druhý je proč k ostatním jsi zlý a povrchní a proč předemou schazuješ masku a ukazuješ i to dobro co v tobě je." Řekla  a jejíma rukama mě chytla za moje ruce kterýma jsem se opíral o zeď.

,,Jak říkám jsi jiná než ostatní a to se mi líbí. Každá holka by mě chtěla ale ty bys mě dokázala i ignorovat. Nejsi vlezlá a máš odvahu se mi vzepřít. Každý mě poslouchá na slovo ale ty bys moje rozkazy klidně ignorovala kdyby se ti nelíbyli." Řekl jsem a přistoupil k ní o něco blíž. Škodolibě se usmála a dala mi před pusu ukazováček.

,,Takhle by to nešlo." Pronesla a odstrčila mě tak aby mohla projít. ,,Tak jsem na naší kolej?" Řekl a čekala až se rozejdu.

Když jsme došli do společenské Zmijozelské místnosti tak se začla rozhlížet všude kolem. Po chvilce si sedla na pohovku a uvelebyla se tam. Přisedl jsem k ní a koukal jsem někam do dáli. Neboli na naší tabulku.

,,Herm?" Řekl jsem po asi nekončícím tichu

,,Ano?" Zeptala se mě taktéž otázkou a já se musel pousmát.

,,Nechtěla by jsi jít se mnou na ten ples?" Řekl jsem skoro neslyšně a čekal jestli řekne ano nebo ne. Ale jak je vám známo doufal jsem v ano.

,,No," řekla rádobi překvapeně. ,, nečekala jsem že se zeptáš ale ano." Řekla jakoby to byla samozřejmost.

Objal jsem jí. Ani nevím proč ale měl jsem prostě radost že to přijmula. Kdo ví třeba by mi jí někdo vyfoukl kdybych se na to zeptal až jsem přijedou.
_______________________________________

Takže další kapitola je za mnou a doufám že se vám trochu líbila. Nebojte až bude příběh rozjetej budou kapitoly mnohem lepší.