Love or lust for glory ✓

40. Kapitola

Tohle je věnované všem co to čtou

Pohled Hermiony Grangerové

Rozepla jsem mu hábit. Pod tričkem jsem nahmatala onen obraceč. Byla to poslední možnost jak Toma zachránit. Musela jsem se obětovat a i s ním se dostat zpátky v čase. Abych zachránila jeho život. Věděla jsem že už se nikdy nevrátím. Uvidím jen mladého Rona, Harryho a Ginn. Moje mladé já nebude existovat. Nikdo mně nebude znát.

Obraceč jsem pevně tiskla ve tvých pošramocených dlaních. Slzy mi tekli jelikož jsem se ani nemohla rozloučit. Jediné co mi zbylo, byly moje vzpomínky.

•••

Pohled Ginny Weaslyové

V davu kouzelníků jsem hledala Hermionu. Nemohla jsem ji najít pohledem a tak jsem musela jít. Chodila jsem a koukala se do mnoha tváří.

Procházela jsem sem a tam jako kdybych byla neviditelná. Ačkoliv se mi to hodili tak mi připadalo že o Herm byla neviditelná. Hrozně jsem se bála že se jí něco stalo. Že jí zasáhla kledba či něco podobného.

Po dlouhých minutách jsem několik metrů ode mně uviděla dívku s chlapcem. Byla to ona. Slzy jí tekli po tvářích. Něco říkala ale byla moc daleko. Rozešla jsem se k ní. Pak jsem ale uviděla něco. Obraceč času. Radlle ležel ne nehybně na zemi. Došlo mi co chce udělat. Přidala jsem do kroku a už utíkala.

,,HERMIONO NE!!!?" Křikla jsem. Ozval se hlasitý zvuk jako když použijete Bombardo. Všude se byl prach. Taky se přestalo bojovat.

Teď mi došlo že je pozdě. Ona se nikdy nevrátí.

•••

Pohled Hermiony Grangerové

Zatočila se mi hlava ale to jsem nijak neřešila. Furt dokola slyším Ginnin hlas volat moje jméno.

Po pár vteřinách jsem ucítila zem. Objevili jsme se tam odkud jsem použila obraceč.

Byla jsem na pozemcích Bradavic. Rok  1942 byl osudem více lidí ale přála jsem si aby ten další nebyl Tom.

,,Pomoc!! Pomoc!..." Křičela jsem stále dokola. Bylo mi blbě takže další kouzlo by mi nešlo. Hlavně jsem měla hlavu plnou Toma.

,,Hermiono!" Uslyšela jsem jak někdo křičí ale ke konci jména to bylo tak tiché tě jsem spatřila pouze tmu.

••• [Dočtěte to do konce prosím]

Uplynulo pár dní. Přesněji týden a jeden den. Konal se pohřeb. Byli zde všichni. Celá Bradavická škola. Jeho rodina. To nejsmutnější bylo že tenhle úžasný kouzelník zemřel.

Všichni se buď usadili na židli nebo stáli. Dokonce famfrpálové tými byli oblečené jako kdyby byl zápas a přitom létali okolo.

,,Studenti, Profesoři či nejbližší tohoto úžasného kouzelníka," Započal Brumbál. Pohřeb se konal venku na místě kde mu došel dech. Byl nepráven napaden a řemřel. Kdybych mohla tak bych mu pomohla. Byl úžasný a mocný. Mohl toho dokázat daleko víc. ,,Sešli jsme se zde abychom naposledy mohli být tady s ním. Vím že ho mnoho kouzelníků nemusí ale i tak to byl skvělý muž."

Všichni jen potichu vzlykali. Bude nám všem chybět. Hlavně mně. Nikdy jsem ho napoznala natolik abych věděla kým byl.

Brumbál pokračoval ale já nemohla vnímat. Litovala jsem že ho nikdy nepoznám tak jak jsem chtěla. Ale nebyl čas. Času bylo málo. Hlavně času na tu lásku, která mi ničí srdce. Proč to nechápu. Ale ani nejspíš nepochopím.