Love or lust for glory ✓

11. Kapitola

Z pohledu Hermiony Grengrové

Utíkala jsem pryč. Z očí se mi draly slzy. Měla jsem vztek ale zárověň jsem pocítila smutek. Nehorázný smutek a zklamaní.  Chtěla jsem jít na Astronomickou věž ale nohy mi to nedovolily.

,,Au!" Vykřikla jsem jednohlasně s osobou do které jsem narazila a oba jsme byli na zemi.

,,Om-omlouvám s-se." Řekla jsem a snažila se udržet v sobě pláč. Podívala jsem se na osobu. Byl to Oliver.

,,Co se stalo?" Zeptal se a vstal. Pomohl i mě a tak jsem ho objala. Obětí mi opětoval a hladil po vlasech.

,,On-on, já-já." Dostala jsem ze sebe a měla jsem ještě větší strach.

,,Kdo on?" Zašeptal mi do ucha a ještě víc mě sevřel v objetí. Možná to zní divně když se neznáme tak dlouho tedy spíše když se spolu bavíme krátce ale nedokážu si představit že by mě zrovna že Zmijozelu někdo utěšoval.

,,T-t-to-m." Vykoktala jsem a rozplakala se. Nevěděla jsem co dělat a měla strach.

,,Bude to dobrý. Jsem tu s tebou." Řekl a povolil stisk a odtáhl se ony mi viděl do očí. Bylo poznat že je naštvaný ale zároveň měl uklidňující oči. Jeho tmavě zelené oči které byli uklidňující.

Přestala jsem plakat a byla už v klidu. Jediné co usvědčovalo že jsem plakala byli mě upuchlé oči. Rudá jak rajče jsem se uklidňovala.

,,Moc se ti omlouvám Olivere. Ne-nechtěla jsem tě obtěžovat." Řekla jsem a sklopila zrak. Ucítila jsem jeho ruku na své tváři. Tím mě donutil se mu podívat do tváře na které se rozmístil upřímný úsměv.

,,Pojď." Řekl a nabídl mi ruku. Přijala jsem jí a společně jsme šli neznámo kam. Nakonec jsme skončili na Astronomické věži. Šli jsme k zábradlí které nebylo ani ledové a ani horké.

,,Vážně se ti omlouvám." Šeptala jsem a čekala co odpoví. Místo odpovědi jsem dostala strnutí. Dotýkal se mé ruku a jel na horu ke krku až na tvář.
Nedokázala jsem se ani pohnout. Byla jsem zmatená a nemohla se ani hnout.

,,Víš musíš být opatrná. Radlle se tváří jako fajn ale i když se k tobě chová mile tak to nedělá proto že mu na tobě záleží." Řekl a uchopil mě za bradu. Otočil mi hlavu tak aby mi mohl vidět do očí. Byla jsem zmatená a tak jsem nijak neprotestovala ačkoliv jsem měla pocit že bych měla zmizet dřív než se něco stane. Něco čeho bych měla později litovat.

,,Já-já," odmlčela jsem se neboť jsem přemýšlela abych neřekla kravinu. ,,Nechci nikomu ublížit a navíc budu muset jít. Má-máme Primuskou schů-schůzy." Mírně koktavě ale zároveň zmatěně jsem odpověděla.

Stáhl ruku z tváře a přemístil jí na hřeb mé ruky. Podívala jsem se mu do očí a musela se pousmát. Jenomže pak se to stalo. Zvuk. Uslyšela jsem od schodů hlasy. Rychle jsem četl Oliverovi ruku a hledala místo kam se schovat. Zatáhla jsem ho za široký sloup.

,,Ale no tak Walburgo." Uslyšela jsem promluvit nějakou holku jak mluví o budoucí manželce Oriona Blacka.

,,No co. Radlle je blb že se zatahuje s tou holkou. Ona o něj nejeví zájem ale pořád se snaží. A já se mu nabízím a nic. " Postěžoval si Blacková a já měla fakt špatný pocit.

,,Takže on mě chtěl dostat do postele." Zašeptala jsem si spíše pro sebe ale i tak to Oliver slyšel.

,,Pšt to bude dobrý." Řekl a přitáhl si mě do objetí. Sedl si a opřel se o sloup a mě přepístil na jeho stehna ale pořád jsem byla v jeho obětí které jsem mu opětovala. Tiché vzliky které byli tlumené tím že jsem svojí hlavu měla zamořenou na jeho hrudi. Už jsem ani nevnímala ty dvě slepice které přišli.