Love or lust for glory ✓

12. Kapitola

Z pohledu Toma Radlla

Bylo něco málo před půlnocí a já čekám na 5 smrtijedů. Zatím jsem jich přijal jen 5 ale dnes plánuje vybrat další.

,,Jsme tu!" Křikl někdo za mnou. Otočil jsem se a stáli tam všichni. Zabini, Malfoy, Black a Blacková a v neposlední řadě nejmladší ze školy Kruval, Igor Karkarov.

,,Fajn takže začneme," začal jsem a porozhlédl se po všech. ,,Za pár měsíců budeme už nosit ono znamení zla. Budeme nosit hábity a masky. Ale tohle není důvod proč tu jsme. Zaprvé budeme muset přibrat další smrtijedy. Zadruhé budeme muset být opratrnější." Dokončil jsem a čekal jestli někdo něco poví.

,,No a co s Grangrovou?" Zeptal se Igor tím svým hnusným stylem. Povytáhl jsem obočí a přemýšlel.

,,To bude problém." Řekl jsem a koukl po ostatních. Začali si něco šeptat. Sledoval jsem jejich výrazy. Byli to spíše nechápavé výrazy.

,,Jak to myslíš." Řekl Abraxas a měl zvědavě nevěřící výraz. Upřímně jsem nevěděl jak odpovědět. Už, už jsem se nadechovali k odpovědi když někdo promluvil.

,,Protože o vás vím vše." Řekl mě moc dobře známý hlas. Všichni se otočili a stála tam ona. Měla kamenný výraz bez jediného pocitu.

,,Ty špíno co tu chceš!" Zakřikla Blacková a znechuceně si odplivla. Podíval jsem se na ní s vražedným výrazem a pak ho vrátil na Herm.

,,Co potřebuješ?" Zeptal jsem se s kamennou tváří a přišel k ni blíž.

,,Já? Vlastně jsem přišla za tebou," Řekla tak abych to slyšel jen já. Povytáhl jsem tázavě obočí. ,,Chci si jen promluvit." Dodala a ušklíbla se. Byl jsem trochu zklamán.

,,To jako teď?" Zeptal jsem se.

,,To jako teď." Řekla a ruce si dala křížem. Otočil jsem se a naznačil jim ať zmizí. Samozřejmě že by to nebyl Malfoy kdyby neprotestoval. Nakonec odešel.

,,Fajn mluv." Vyzval jsem jí. Přistoupila ke mě blíže. Stála jen pár centimetrů o de mě. Myslel jsem si že mě políbí.

,,Au!" Křikl jsem a mnul jsem si místo na tváři do kterého mě údeřila. ,,Za co?" Zeptal jsem se ještě.

,,Za to že si mi lhal." Řekla prostě. Teď měla v očích několik pocitů že kdybych  měl každý popsat skončím v blázinci. Chvíli jsme oba mlčeli a koukali si navzájem do očí. Upřímně jsem nevěděl co dělat.

,,Co jsem měl teda dělat?" Zeptal jsem se. Najednou měla zas kamenou tvář.

,,Dělat? Měl ses na to vysrat a přestat se chovat jako ubožák!" Křičela až mi málem praskly ušní bubínek. Myslím že to museli slyšet všichni.

,,Není to  tvoje věc co dělám." Řekl jsem s úšklebkem.

,,Fajn tak tvoje věc není to s kým se a kde sem."  Odsekla a v očích měla děs.

,,To tě sklamu musím vědět vše." Řekl jsem s triumfálním úšklebkem.

,,Ne. Já nepotřebuju hlídače. Když mě nic není do toho co děláš tak ti může být ukradený s kým jsem a kde jsem." Řekla potichu. Asi se jí chtělo brečet a udržovala to. Jenže jí nic není do toho co dělám a navíc ji musím chránit ačkoliv teď jsem to možná posral.

,,Herm." Řekl jsem tiše abych ji uklidnil. Šel jsem k ní ale ona couvala. Přidal jsem a ona taky. Nakonec zakopla a spadla na zem. Chtěl jsem jí pomoct když v tom se zvedla sama.

,,Nechci tvojí pomoct. Máš snad jiné holky? Nebo snad ne?" Řekla spíše smutně. Za tu dobu se na mě ani nepodívala.

,,Přestaň už s tím." Řekl jsem normálním hlasem ale pořád takovým aby se uklidnila. Ale moc se to nedaří.

,,S čím? Taky ti říkám ať s tím přestaneš. Promiň já zapomněla Grangerová je problém!" Říkala stále potichu. Fajn tak tohle byla rána pod pás.

,,Ale no tak. Víš přece to co víš a mě na tobě opravdu záleží. A nechtěl jsem tě do toho zatahovat." Řekl jsem a čekal nic neříkala a místo toho se otočila a šla. Stál jsem tam jak přibitej a nešel za ní. Ani hlásku jsem nevidal.

Najednou se zastavila a otočila. Měla ubrečené oči a v ruce svírala hůlku. Viděl jsem jak otvírá ústa a něco říká ale byla moc daleko abych věděl co.

Svalila se na zem. Ležela na zemi. Běžel jsem za ní. Když jsem k ní doběhl tak byla bledá. Dokonce bledší než samotný Malfoy. Oči měla rudé a místo oříškové barvy byly černé jako ta nejtemnější noc.

,,Herm?" Zeptal jsem se ustaraně. Neodpovídala jen na mě koukala. Nevěděl jsem co dělat. Přemýšlel jsem to teď.

,,Viteály tě zničí. Udělají z tebe monstrum." Šeptala a žárově se skleněnými očima na mě koukala.
Věděl jsem o čem mluví ale i tak jsem nevěděl proč to říká teď.

,,Si v pořádku?" Ignoroval jsem to a zeptal se teď na něco důležitějšího než jsou viteály.

,,Vážně si myslíš že když ignoruješ mojí větu tak že ti odpovím na tvou otázku?" Řekla rádoby s otázkou. Něco podobného jsem čekal ale tohle úplně ne.

,,Proč tě to zajímá." Řekl jsem i když jsem nečekal že mi odpoví.

,,Protože si blb neboť každý trochu inteligentní člověk by věděl proč se ptám." Řekla pobaveně ale s bolestí když chtěla dát nějaký veselejší cit.

,,Já jsem inteligentní." Protestoval jsem a furt přemýšlel. Na své ruce jsem ucítil menší ruku. Byla chladná.

,,Tome, proč to děláš?" Řekla potichu a palcem mi kroužila po hřbetu ruky. Koukal jsem do již oříškových očí.

,,Jsem dědic Salazara Zmijozela. On s tímhletím začal a já to dokončím. Vím že říkáš že je to špatný ale ber to z té lepší stránky. Lidi Kouzelníci, čarodějové a mudlové se ti budou klanět. Budeš mocný. Ten nejlepší." Řekl jsem. Kouknul jsem na ní. Zrovna natčeně se natvářila ale co já s tím.

,,Na tom se nic nemění že je celé tohle špatně. Nic jiného než strach od nich nečekej. Proto budou dělat to co chceš. Hádám že když neuposlechnou svůj rozkaz budou potrestání. Až se ti někdo postavý tak ty budeš trpět. Dřív nebo později každý dostane co si zaslouží. Ty- dostaneš bolest." Řekla a začla se zvedat. Koukal jsem na ní. Klečel jsem a tak jsem usoudil že bych se mohl taky postavit.

Stáli jsme naproti sobě. Ona otočená zády k hradu. Ruce měla podél těla a koukala na mě.

,,Každý protrpí bolest." Odpověděl jsem jednoduše. Očividně to s ní ani nehnulo. Místo toho se přiblížila natolik že jsem cítil její dech na svém krku.

,,Jestli to nehodláš ukončit nebo dělat něco co nikomu neubližuje tak mi dva si už nemáme co říct." Dořekla. Otočila se a šla k hradu. Tohle mě docela zabolelo. 'Si už nemáme co říct.' Tyhle slova bylo horší než kdyby řekla že mě nenávidí neboť z nenávisti také pochází láska ale z tohohle.

Šel jsem chodbami. Byla zima na to že eště podzim není. Neměl jsem v plánu jít do Zmijozelu. Ale někam jsem jít musel.

Nakonec jsem skončil v komnatě Nejvyšší potřeby. Byla tam postel. Samozřejmně že v barvách Zmijozelu a s té nejjemnějšího sametu. Sundal jsem si sako, košili a kalhoty a šel spát. Usnul jsem hned ale s špatným svědomím a zdrceným srdcem. Né že by mě to ničilo ale bolelo to.

Takže nová kapitola je na světě. Vím že nebyla dlouho ale měla jsem problémy a slavila jsem. No nic budu ráda za jakoukoliv podporu. Snad se vám líbila a měj tě se.