𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

2| Zář

Zavírám knihu zrovna v momentě, kdy do třídy vstupuje učitelka Streach s jejím obvyklým drdolem a tenkými brýlemi na kraji nosu.
Vhodnější jméno pro ni by však bylo Mary Sue, jelikož se za ní považuje každým kouskem duše.
Občas mě napadá, jestli ty brýle vůbec potřebuje, vidí, jak někdo opisuje v poslední řadě i od svého stolu.

Všichni se jako jeden stavíme na pozdrav.
Slečna Streach nás pozdraví slovy a poté dá rukama pokyn, že si smíme sednout.

,,Třído," začne dramaticky, jak má ve zvyku, ,,dnes bych vám chtěla představit nového spolužáka. Jsem si jistá, že to pro vás není velká novinka..."

Slečna Streach dál mluví, ale Olet se ke mně lehce naklání a šeptá: ,,Prý ho vyhodili z pěti škol."

,,Ho?" šeptám nazpět, ale ani se neopovážím na ni podívat, protože by si toho slečna Streach okamžitě všimla.

,,Jo, prý je to kluk," dodá zbytečně, ,,říkal Henry."

,,A jak to vůbec může vědět?"
Představa, že budu ve třídě s někým, koho z nějakých důvodů vyhodili už z pěti škol, se mi nezamlouvala.

O to horší bylo, že ta zpráva byla od Henryho.
Měl svůj vlastní web, kam denně přidával nové novinky jak ze školy, tak ze světa. A obzvlášť drby.

,,Je to Henry," odpověděla Olet odpověď, kterou jsem čekal.
Henry by se kvůli svému webu dokázal přetrhnout o jakýkoli drb, nebo ,,nečekanou" novinku jako tato.

,,Co by kluk, kterého pětkrát vyhodili ze škol, dělal tady?!" nechápu a mám opravdu tendence se na Olet podívat zamračeným pohledem. ,,Je spousta škol, kam posílají problémové děti."
U nás v městě byly hned dvě takové školy.
A v okolí byly nedaleká města, kde také musely být.

,,Hele," zarazila mě Olet, ,,tohle není výslech. Taky spoustu věcí nevím."

Odfrkl jsem si a nahl se nad lavici.

Kovové prstýnky na prstech tiše ťukly o lavici, když jsem na ni položil složené ruce.

Nový spolužák mě začal najednou mnohem více zajímat.
Pro mě, jakožto vždy vzorného studenta, bylo obtížné si představit, že by mě vyhodili ze školy, natož z pěti.

Uprostřed další nudné části slečny Streachové o slušném chování k nově příchozímu, se otevřely dveře.
Mé myšlenky burácely hlasitě a opět se postavit na pozdrav, když se otevřely dveře, jsem udělal spíše zpodvědomí.

Do třídy vstoupil zástupce ředitele a hned v závěsu za ním nový žák.
Chudák Olet se ze zvědavosti musela nahnout do uličky, aby ho viděla i z poslední lavice.

Já měl výhodu díky své výšce, nikdy jsem neměl nějak obzvlášť velké svaly.
Proto jsem s metrem osmdesát vypadal jako párátko, ale nikdy mi to nevadilo.
Pochyboval jsem, že by mi svaly a pár kilo navíc nějak pomohlo.

Viděl jsem ho dokonale.

Byl zahalen v černé mikině - kapuci si stáhl, až když se postavil před celou třídu. Džíny s ním skoro splývaly, kdyby už neměly vybledlou černou a neměl je na kolenou roztrhlé podle stylu, který se tento rok nosil.

Když si sundával kapuci, postřehl jsem několikery náramky a prsteny. Všechno bylo sladěné do tmavých barev.

Jenom jeho špinavě blond vlasy spolu se zelenýma očima na něm zářily.
Jako svatozář.

Očima, které připomínaly listí za léta a jara, si prohlížel všechny přítomné.
Včetně mě, zelená a modrá se střetly, čekal jsem, že pohled mi bude oplácet delší dobu, jelikož mu nikdo nevydržel dlouho čelit.

Avšak s mrknutím oka se s nezájmem přesunul dál.

Nevypadal nebezpečně.
Ovšem ani vlk nevypadal na první pohled nebezpečně, jenom jako zdivočelý pes, který zaběhl. Ale když poté vlk dostal hlad... Nebylo úniku.