𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

37| Heslo

Liana

Vychutnávala jsem si hořkou chuť kafe, které se čeřilo pokaždé, co jsem vzala hrníček do ruky.
S nezájmem jsem hleděla do notebooku, kde jsem projednávala všechny objednávky květin na Jarní slavnost a přitom hledala pohodlné místo na pohovce.

Už v malém věku bylo jasné, že to já zdědím firmu po mamce, která se zajímala o architekturu a lpěli na tom, abych do těchto činností byla zapojená dříve, než bych se mohla stát vedoucí.

Tai byla pryč kdesi s jejím školním sborem, mladší bratr pro jednou vyšel někam ven a rodiče se zdrželi v práci. Nic neobvyklého pro ně.

Brooklyn je s Jackem, jak jsem předpokládala a užívala si volného domu, který jsem měla jen a jen pro sebe.
Když se však náhle ozvalo prásknutí vchodových dveří, leknutím jsem nadskočila.

Uklízečka měla přijít až zítra, podivila jsem se a odložila znepokojeně notebook na stůl vedle hrníčku s kafem přesně včas, abych viděla, jak to byl právě můj starší bratr, kdo se kolem mě snažil "nenápadně" projít a vyběhnout schody.

,,Pozdravit by neuškodilo," rýpla jsem si do něj, aniž bych věděla, že na to nebyla vhodná doba.

,,Nemám náladu," odvětil bez toho, aby se na mě podíval a s hlavou dál sklopenou vyšel do druhého patra.

Znepokojení zesílilo, v jeho hlase šel slyšet silný smutek a vztek.

Neotálela jsem a vyšla schody za Brooklynem, přičemž jsem si to se svým povrchním postojem rázovala do jeho pokoje.

Už jsem se na něj chtěla rozletět, co zas udělal, ale až když jsem stála ve futrech dveří, uvědomila jsem si, že můj bratr není pouze smutný.
On byl vážně zlomený, poznala jsem to, ikdyž stál zády ke mně.

Takového jsem ho neviděla od smrti táty.

Můj postoj lehce povolil a do hlasu jsem dala tolik něhy, kolik jsem dokázala nastřádat za tak krátkou dobu.
,,Co se stalo?"

,,Nic, jen... jsem zmokl. Žádná věda." Marně se pokoušel o tvrdý hlas a přitom zaměstnával ruce tím, že na jeho stole horlivě přeskládával věci z jedné strany na druhou.

,,Nejsem husa, Brooklyne, co se stalo?" Třemi rychlými kroky jsem k němu přešla a otočila jej za rameno, které se mu při pohledu zblízka třáslo.

Překvapením jsem stáhla obočí a sykla, jako bych mohla cítit tu bolest od rány, která mu zdobila levou tvář.

,,Doprdele," skočila jsem do koupelny pro ručník a namočila jej do nejstudenější vody, kterou jsem mohla navolit pomocí kohoutku.
,,Kdo ti to udělal?" optala jsem se starostlivě, zatímco jsem jej donutila se posadit na jeho rozsáhlou postel.

Jeho pokoj byl největší a často jsem mu ho i záviděla, teď mi to však bylo jedno a opatrně jsem mu jednou rukou naklonila hlavu jen, abych tou druhou s ručníkem opatrně přiložila na tvář.

Sykl a cukl, zkusila jsem to znovu opatrněji.

,,Dáváš lekce sebeobrany Jackovi a přitom se sám neubráníš," snažila jsem se ulehčit situaci.

To jsem ale nevěděla, že to zhoršuji.

Když jsem podruhé přiložila studený ručník na jeho červenou tvář, která svou barvu zpět jen tak nedostane, už sebou necukl.
Místo toho jeho oči skelnatěly a musel je na moment zavřít, aby se zbavil slz, které se tam během vteřiny objevily.