𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

15| Voda

Pokaždé, co jsem si jen matně vzpomněl na Oletin bledý výraz, musel jsem se smát.

Její polonahé tělo mě nejspíš bude strašit po nocích v nočních můrách.

Slunce dávno zapadlo a cesty osvětlovaly lampy, pod kterými se rojil hmyz a vydával jediný zvuk v širokém okolí.

Po tom, co jsem viděl naštvaný a zároveň překvapený pohled pana Chelda, nepřicházelo v úvah, abych u Olet strávil noc.
Takže jsem se v pozdních hodinách vydal zpět do kampusu.

Ruce jsem měl schované v kapsách mikiny, takže mi chlad nevadil a čerstvý vzduch prospíval mým plícím.

Věděl jsem, že je dost pozdě po večerce, ale doufal jsem, že mi to hlídač promine, jakmile mu nadiktuju jméno s on si zjistí, že nemám v jejich rejstříků žádný záznam.

Takže jsem se netrápil a nechal uši si užívat hudbě zvané ticho.

Bylo vzácné, to na tom bylo to úžasné.

A pak mou hudbu někdo přerušil, jako když vám někdo vyndá nečekaně špunt z ucha v okamžiku nejlepší části na kterou čekáte celou písničku.

Už jsem byl na pozemku školy, když v tom jsem uslyšel hlasitý smích a hlasy z postranní uličky, kde vždy byly kontejnery s odpadky.

Nenápadně jsem do ní nakoukl, když jsem kolem ní procházel. Netuším, co přesně jsem čekal, sám vím, kdo za lidi tam bude.

I z periferního vidění jsem spatřil několik tváří z party, Mikey a Marika nechyběli, ty jsem postřehl ihned.
Spočinul jsem na nich očima sotva půl sekundy a pak jsem se podíval na Brooklyna.

Byl tam též.
Přitom ráno ještě vypadal, že vypustí duši.

Nedokázal jsem popsat tu vlnu, doslova tsunami, pocitů, které mě pohltily.
Cítil jsem se jako pod vodou, jako bych se topil, protože jsem se nemohl nadechnou, když se na mě podíval.

Není to poprvé, kdy si mě všiml, jak na něj koukám. Tentokrát jsem uhl pohledem a soustředil se na cestu před sebou.

Cítil jsem se využit.
Přece to včera nemohl hrát, to mi bylo jasné, ale dnes...
Cítil jsem vše, i to, co bych neměl.

Už jsem si myslel, že bych s ním mohl vycházet, ale až teď mi došlo, že lidé jako on se nedají napravit.

Naletěl jsem.
Jenom mě využil.

,,Duffe!" Svaly mi stuhly a krev v žilách se zastavila. ,,Hej! Mluvím s tebou!"
Mikey mě předběhl a praštil do ramene, zavrávoral jsem. Předtím jsem si neuvědomil, jak byl jeho hlas blízko, teď už jsem to věděl jistě.

Ticho bylo nenavrátně pryč

Někdo mě chytil a zase odžduchl, jako bych byl jedovatý.
Mikey a ještě další tři kluci, ze kterých jsem rozeznal zrzavou hlavu Joshe, se kolem mě stáhli.

Jako dravci.

Polkl jsem, neměl jsem se do ničeho plést, určitě je to kvůli tomu, jak jsem pomohl Brookovi.
I když mi nešlo do hlavy, proč by mi za to chtěli něco udělat, ale záškolaci byli jenom rádi, když si mohli do někoho bouchnout.

Ostatní postávali opodál, Marika něco říkala Brooklynovu, který stál hned vedle a zdálo se, že je lehce nervózní.
Ale jak já to můžu vědět, jak můžu vědět, že opět nic nehraje?

,,Pročpak se náš buzík potlouká takhle po noci sám?" zeptal se Mikey a každé slovo protáhl.

Čím jsem si tohle zasloužil?

Nebudu lhát, bál jsem se.

,,Jdu od kamarádky," pověděl jsem a kousl se do tváře.
Tohle mi nepomůže.
Uvědomil jsem si.
Nejlepší bude, když nechám mé nervy připravit se na bolest.

,,Opravdu?" Mikey přivřel oči. ,,Nebo spíš od kamaráda? Užil sis? Máš to rád tvrdě?"

Nepanikař, hlavně nepanikař.

Nabádal jsem se pevně, ikdyž jsem se třásl strachy. Uvnitř jsem se styděl za svou slabost. Styděl jsem se za sebe.

Sebral jsem všechnu sílu, abych promluvil, když bez varování se celá má pravá část tváře potopila do bolesti.
Na tohle se nešlo připravit.

Mikey udeřil silně, ale uměl toho víc. To byla jediná věc, kterou jsem si byl jist.

Zavrávoral jsem a má levá ruka se dotkla chladné země zato pravou dlaní jsem si chytl tvář a sykl.

,,Vypadáto, že náš buzík nám bude brečet."

Mně to vtipné nepřipadalo, ale všem okolo ano.
Brook se smutně usmál.

Mikey opět něco řekl, ale já již neslyšel, byl jsem hluchý, jenom jsem cítil všechny ty rány a údery, které na mě mířily.

Do mé hrudě se opřela noha z dalšího z kluků a kdysi tak báječně chladný a čerstvý vzduch mě opustil a nechal mé plíce osamocené.

Zavřel jsem oči a žadonil, aby to takto bylo lepší.
Chtěl jsem to přečkat, počkat, než přestane tenhle pád.

Takto jsem si to představoval.
Jako dlouhý a smrtící pád z útesu do tmavé vody, tmavší, než černočerná tma, která se kolem mě rozprostřela.

S dalším nárazem nohy jsem rozrazil hladinu vody, bolelo to, dojem tříštících se kostí mě neopustil ani poté, co jsem se potáběl hluboko do neznámých vod.

Byl jsem pod vodou a zároveň nebyl, přesto jsem nemohl dýchat.

Nemohl jsem vykřiknout, nemohl jsem vyplavat vzhůru, cítil jsem se bezmocně.

A pak, když mě dávní démoni tmavých vod začali táhnout hlouběji do jejich království, v ten moment vše ustalo.

Monstra mě pustila a já plul nahoru, na hladinu za svým zachráncem.

Docházel mi však vzduch, točila se mi hlava.

Pootevřel jsem oči a poslední, co jsem viděl předtím, než jsem se poddal mdlobě, byl Brooklyn, který se hádal s Mikeym, všichni kolem ustupovali, démoni se začali stahovat.

Křičeli, nevím co.
Bylo mi to jedno.

Už mi bylo vše jedno.

Mrkl jsem, ale nevím, jak dlouho jsem ve skutečnosti měl oči zavřené, jelikož, když jsem je znovu otevřel, všichni byli pryč.
Jenom Brook se ke mně sklonil a jeho zelené oči mi připomněly pevninu.
Louky plné květin a stébel trávy.

Místo ke kterému jsem měl pod hladinou vody daleko.

Pohled se mi rozmazal.
Se zavíráním očí jsem ucítil teplé ruce, které mě podebraly pod koleny a zády.
Blonďákovo teplo těla vysílalo do toho mého elektřinu a klid, i když bylo absurdní se cítit poblíž něj v klidu.

Oklamal mě...
Snažil jsem se nabádat, ale nebyl jsem schopen se na to soustředit.
Vnímal jsem pouze pocit bezpečí.

V Brooklynově náručí míříc na pokoj.
V hluboké vodě bez démonů.

Ajta krajta. Pro Jacka to nebyla nejlepší část. ⊙﹏⊙

Jednou jsi nahoře, jednou dole. ♡

Lait