𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

6| Knihovna

,,Je to opravdu velká budova, její základy pocházejí už z konce 19. století."

Vyprávěl jsem a přitom šel cestou k budově, která majestátně vyhlížela.
Okna vypadala jako oči - mnoho očí - a dveře z tmavého dřeva působily jako ústa, která vše pohltnou.

,,Je tam několik místností: samotná knihovna, učebna a počítačová místnost. Vše je volně přístupno do deváté večer, kdy se knihovna zavírá."

Brook šel vedle mě.
Snažil jsem se uvolnit, ale můj mozek dnes uvažoval až moc, za což jsem rád nebyl.
Stále jenom přemýšlel nad tím, co mohl udělat, že se dostal až sem.
V čem všem plaval...?

Nadechoval jsem se na další část historie knihovny, ale Brook zastavil.
Tak prudce, že jsem ještě ušel dva kroky, než jsem zastavil také.

,,Děje se něco?" zeptal jsem se automaticky.

Ať už to mám za sebou, prosil jsem v duchu.

Brook se kousl zevnitř do tváře, nevěnoval mi jediný pohled, přesto jsem přečetl v jeho zelených očí strach a možná trochu... respektu.
Těžko se to odhadovalo.

Proto jsem následoval Brooklynův pohled.
Směřoval směrem k pravé části knihovny, kde na trávě různě postávali a seděli studenti.
Podle tmavého oblečení a tetování, která nešla ani z dálky přehlédnout, jsem okamžitě poznal o jaké studenty se jedná.

Byli to problémoví žáci.
Chodili za školu jenom kvůli kouření a drogám, aspoň to říkal Henry na jednom ze svých článků na blogu.
Na druhý den ale článek "záhadně" zmizel.
Bylo na pohled jasné, že se to dostalo k odpadlíkům, kteří si to nenechali líbit.

Ale žádný ztracený článek nemohl popřít, že to nebyla pravda. Někdy jsem je viděl přes okno, jak se během vyučovacích hodin prochází venku a foukají kolem sebe cigaretový kouř...
A kdo ví, co ještě.

Držel jsem se od nich dál.
Tak znělo mé pravidlo.
Já měl svůj svět, kam jsem zapadal.
Oni měli svůj.

Žádný střet, žádná vlákna, žádný problém pro mě.

Byla to delší doba, co Brook neodpověděl a jen si prohlížel skupinku zhruba patnácti lidí.

,,Nic ti neudělají," vystřelil jsem naprázdno, ,,jenom se na ně moc nedívej a neupozorňuj na sebe."
Jaká to ironie.

,,Jdeme pryč," řekl a podíval se na mě.

,,Jsou v pohodě, když na sebe neb..."

,,Řekl jsem, že jdeme pryč," překročil dva kroky, které nás dělili, ,,knihovnu si mohu prohlédnout sám někdy jindy. Chcu se ubytovat."

Byl opravdu blízko ke mně.

Jsem o polovinu hlavy vyšší než Brooklyn, ale nepochyboval jsem o jeho síle.
Jak tělesné, tak o moci jeho zelených očí se špetkou oříškové kolem panenek.
Pevně se dívaly do mých.

Jako když se díváte na noční oblohu a snažíte se najít její konec, který ovšem neexistuje. Jako když se mezi velkými, zářícími hvězdami snažíte najít tu nejmenší.

A přesto to vše to byla jediná věc, kterou jsem zvládl rozeznat, jediná věc, kterou mi dovolil rozeznat.

Přesto se odvrátil on jako první.
Beze slov se otočil a šel ke kolejím přes trávník.
Stiskl jsem rty k sobě, podíval se na skupinku lidí v tmavém, a teprve poté jsem doběhl Brooklyna.