𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

36| Přání

Neviděl jsem více než metr před sebe, tak moc mé oči byly mokré od slz, které ne a ne přestat.
Nekonečný vodopád.

Nějakým způsobem jsem obešel Ginger a dostal se do pokoje, Brooklyn za mnou nešel. Nevím, jestli tam stál doteď, nebo odešel, neohlížel jsem se.
Nechtěl jsem.

Bylo by pak těžší udržet se na nohou.
A tak jsem za sebou rychle zabouchl dveře pokoje a chvíli poslouchal, jestli neuslyším spěšné kroky.
Ale jediné, co mé uši slyšely bylo mé splašené srdce, vzlyky a kapky, které za oknem bubnovaly.

Z pod postele jsem vytáhl o něco větší batoh než ten, který jsem nosil do školy na potřebné věci a bez jakéhokoli uspořádání jsem do něj naházel všechny mé osobní věci.

Bez myšlenky na to, že bych si to mohl - měl - rozmyslet, jsem skládal a brečel.
Nedokázal jsem uvažovat nad tím, jestli by se tam toho vešlo více, kdybych věci srovnal a poskládal, nedokázal jsem myslet na nic jiného, než Brooklyna v uličce.

A jeho ublíženou tvář.

Když byl batoh po prasknutí plný a já zapl zip, zhroutil jsem se úplně, už jsem neměl nic, co by mě smělo alespoň trochu zaměstnat.
Ztratil jsem vše, tak jsem se cítil, ztratil jsem svá křídla, svou druhou polovinu.

Sedíc na zemi jsem se opřel o postel a slzy mi v potůčcích stékaly po tváři, přestože jsem od nich měl mokrou již celou tvář a rukáv do kterého jsem se snažil utřít svůj nos.

Po celé věčnosti, která ve skutečnosti trvala jenom pár minut, jsem se rozhodl roztřepenými prsty najít kontakt na Olet.

Neptala se, když jsem jí koktal do telefonu, jestli by mě mohla svést.
Neptala se, když jsem jí do telefonu vzlykl a já byl rád, jinak by se nezhroutilo pouze mé podvědomí, ale také mé tělo, které fungovalo jako robot.

Ani Ginger se neptala, když jsem jí odevzdal klíče svého pokoje a sdělil jí, že do dvou týdnů jsem zpět.
Řekl jsem jí, že se necítím dobře, byla to pravda, bylo mi na zvracení ze mě samotného.

Při odchodu mi popřála hodně štěstí a byla to tak upřímné, že mi to připomnělo moment, kdy mi Brooklyn řekl, že mě miluje.

Bez odpovědi jsem vyšel a mé kroky okamžitě zamířily k silnici, kde už na mě čekala Olet v rudě matném autě, které v tomhle šeru doslova zářilo.

S mokrými vlasy od deště, který se zvětšil, jsem nasedl a zabouchl dveře.

Bylo tu ticho.
V Oletiném autě nikdy nebylo ticho, vždy tu vyhrávala hlasitá hudba, ale jako by věděla, co se stalo, jako by cítila mou bolest.

Ale nemohla, takovou bolest nemohl nikdo cítit.

,,Díky..., že si pro mě přijela," pověděl jsem a můj hlas byl tak zničený žalem, že jsem jej málem nepoznával.

Tupě jsem sledoval sklo přede mnou, kde se čirá tekutina rozrážela a stékala dolů po skle. Tvořily různé obrazce, které neměly žádný význam.

Jako když Brooklyn kreslil po mém břiše. Jako když jeho prsty hladily mou kůži.
Jako když jeho jazyk laskal mé rty.

,,Za málo," byla jediná věc, kterou řekla, než nastartovala auto.

Za drobného drkotání a vrčení motoru, jsem našel správný význam toho, co udělal, důvod, proč to tak bolelo.

On mi lhal.
Tak dlouho...

Myslel jsem, že když jsem se kvůli němu změnil já, on pro mě udělal to stejné.
Spletl jsem se.

Mezitím, co já se učil novým zvykům, on sám zůstával u stejných zlozvyků.
Za mými zády.

Každá vzpomínka na to, jak mi řekl, že mě miluje, že jsem pro něj nádherný a dokonalí, že jsem pro něj jedinečný, teď bolela víc a víc.

Co když byla lež i tohle?

Co když bylo vše kolem nás lež?

Auto zastavilo před domem, kterých bylo v ulici plno, všechny měly stejnou oprýskanou barvu a bílý plot před ním.
Ale tenhle dům, před kterým jsme zastavili, byl jedinečný lidmi, kteří v něm bydleli. Tady bydleli mí rodiče.

Chtěl jsem se k nim rozeběhnout a skočit jim do náruče, byť mi mohlo být přes osmnáct, stále jsem byl jejich kluk, který se jako malý válel v blátě.

Zároveň jsem však odmítal vystoupit z auta.

,,Chceš mi něco říct?" optala se Olet a stejně jako já se dívala dopředu na teď prázdnou silnici.

,,Nechci o tom mluvit." Nemohl jsem.
Nešlo to, jak bych jí mohl popsat to, co cítím, když ona sama to nemohla nikdy zažít.

Ucítil jsem, jak mi pravou rukou projelo teplo, když si se mnou propletla prsty a sevřela mou ruku, bylo to více než tisíc slov, které mohla říct.

Stisk jsem jí opětoval.

,,Mám tě ráda, Jacku, a věřím, že to vše dobře dopadne."

,,Mám stejné přání."

A tak jsme společně, jako stará dobrá dvojka, kterou nemohlo nikdy nic rozdělit, seděli v tichosti držíc se za ruce a říkajíc tím vše, co bylo třeba.

Mám Vás ráda, to jen, abyste věděli, než se mě pokusíte zabít. :D

Story time for Lait: Dneska jsem zjistila úplně jednu boží věc - to je na dlouho xd - a byla jsem z toho tak vedle, že jsem si rozbila ochrané sklo na mobilu, jak jsem bila do klávesnice. :))

Made my day...

Lait