𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

34| Křídla

A jak se tak táhl další týden, má denní rutina se změnila.
Už to nebyla jen škola, učení a volný čas strávený s Olet.

Po škole jsem chodil na cvičení se sborem do ještě stále se opravujího koncertního sálu.
Na všech šla první den vidět radost, že si opět můžou zahrát na nástroje, na jejich útěchu pro uši.

Poté jsem se nechal uvolnit horkým čajem v Bobově kavárně s Olet.
A nakonec jsem usínal v teplém náručí mého blonďáka, který mi před spánkem vždy věnoval polibky seslané ze samotného nebe.

Přesně takhle jsem si představoval ráj.

Než jsem si to vše uvědomil, už tu byl opět konec týdne, neděle, a já se spokojeně protahoval na posteli o kterou jsem se dělil s Brooklynem poslední týdny.

Rána byly hned příjemnější.

Ale stejně...
,,Achjo," povzdechl jsem do tichého pokoje a zavrtěl se.
Svou nahou hrudí jsem se otřel o Brookovi záda a hlavu jsem mu složil do krku, kde mi bylo dobře.

,,Copak?" zašeptal rozespale, ikdyž už mohlo být dávno po desáté.

,,Slíbil jsem panu Madrowovi, že mu odevzdám tu esej do dvou týdnů. Tenhle týden jsem se nad tím ani nepozastavil, nevím, jak to vše sepíšu za jeden týden."
Zamručel jsem mu do krku, divil jsem se, že mi vůbec rozumněl.
,,Závidím ti, že to nemusíš dělat."

Pochopitelně učitel Brooklynovi nic nezadal, téma bylo určeno dávno před tím, než přišel. Pan Madrow rozhodně tehdy pochyboval o Brooklynově dochvilnosti a tak se z toho jako zázrakem vyvlíkl.

Já takové štěstí už neměl.

Já byl totiž samozřejmost.

,,O čem to má být?" zamručel na oplátku Brooklyn a poslepu vyhledal mé ruce na jeho břiše a přitáhl si je ještě blíže k sobě.

,,Srdce," byla má odpověď a Brooklyn se uchechtl. ,,Jo, asi tak."
Nenapadala mě jediná myšlenka, kterou bych mohl na čtyřstránkovou pasáž popsat.

Vůbec nic.
Bílo.

Olet se mi nabízela, že by mi pomohla.
Ale odmítl jsem, učitel Madrow nás měl třetím rokem, poznal by, že jsem na tom nepracoval sám.
Moje myšlení od Oletiného bylo rozdílné.

Procitl jsem naplno a pomalu stáhl ruce z Brookovi pokožky, odměnou mi bylo jeho nesmlouvavé zamručení.

Nedbal jsem na to a zvedl se nejdřív na lokty a až poté jsem se odvážil posadit.
Protřel jsem si oči a přitom vymýšlel plán, jak bych se mohl před esejí zachránit.

Když ani po minutě žádná z mých buněk neuměla přijít na důvěryhodnou výmluvu, jako ritíř na bílém koni se mě Brooklyn rozhodl zachránit alespoň z toho samotného uvažování.
,,Znám místo, kde bys mohl přijít na lepší myšlenky. Možná by tě i něco napadlo."

***

Venku bylo poslední dobou dosti chladno, časy, kdy mi stačilo vyjít jen v tričku a džínech byly pryč.
Teď už jsem se neobešel bez mikiny.

,,Už mi to řekneš?" zkoušel jsem na osmý pokus.

Ze školního pozemku jsem se nechal vést do centra města, kde byl vždy za každého počasí k vidění nádherný park. Lavičky byly na každém kroku, kolem stromů všech druhů a rostlin se to jen hemžilo hmyzem, který nahlas bzučel a ve fontánách byla studená voda, kterou na sebe děti šplíchaly a matky je napomínaly za mokré oblečení.

Krásná idilka, až jsem zalitoval, že sem nechodím častěji.

,,Vydrž," napomenul mě.

Počkal jsem tři sekundy, než jsem to zkusil znova.
,,A teď mi to řekneš?"

,,Ne."

,,Teď?"

,,Ještě jednou se zeptáš a já se obracím." Uražený Brooklyn byl vlastně i celkem roztomilý.

,,Už jsem ticho." Nebýt na veřejnosti, dal bych mu dlouhý polibek, ale ještě jsme nebyli v tom stavu - nebo alespoň já -, kdybych se s tím chtěl před všemi vytahovat.

,,Tadá!" Rozpřáhl ruce na rybník, který byl středem parku.

Hladina vody se líně pohupovala a nebýt taková zima, celkem by mě i lákalo tam skočit.

V rákosí jsem zahlédl barevně zbarvené kachny a jejich o něco méně nápadnější družky, někteří z ptáků spali, jiní si to se svým postojem velitele vykračovali kolem břehu.

,,Co tady?" Marně jsem hledal na rybníku - i kolem - něco, co by mě zaujmulo.

,,Tady, slepýši," rýpnul do mě Brooklyn a pootočil mou hlavou doleva.

U malého mola byly přistavěny lodičky ve tvaru žlutých kačenek. Barva se z nich již loupala a pár párů se rozhodovalo, která loďka pro ně bude nejlepší volba.

,,Pojď, nebo na nás nic nezbyde." Už mě táhl k molu, až jsem sebou málem hodil do bahna, které pod mými botami klouzalo.

Husina mi stihla projet celým tělem, když jsem pomyslel na to, jak by to s mou nešikovností mohlo dopadnout.
To už mě ale můj blonďák táhl k jedné z kachniček, sotva stihl zaplatit muži, který je vlastní.

Už jsem se viděl v bahně a v řasách, když jsem se posadil na nepohodlné sedlo na pravou stranu a Brooklyn vedle mě doleva.

Nejistě jsem položil nohy na šlapadla a společně jsme se rozjeli hladinou, na rybníku jsem zahlédl jen další dva takové páry, ale každý byl v jiném světě a tak jsem se i já brzy uvolnil a hleděl na krajinu kolem mě.

Brooklyn měl pravdu.
Jestli nepřijdu na jiné myšlenky tady, kde jinde?

Přišlo mi směšné, že mi bylo osmnáct a jel jsem s Brooklynem na kačence.

,,Jak to tu znáš?" Nedokázal jsem se neusmívat na okolí.

,,Chodil jsem sem s rodiči, když jsem byl malý." Mykl rameny a jako by se ponořil do minulosti si dál prohlížel každý kousek loďky. ,,A pak jsem tu chodil s Tai a Lianou. Mám tu hodně zážitků z doby, kdy to se mnou nebylo tak zlé."

,,Teď už to bude jen lepší," pověděl jsem povzbudivě a chytl jsem jej za ruku.
Stisk mi opětoval.

Teď už to bude lepší...

Motýl se nechal lapit, už se nemůže zachránit, dlaň ho drží pevně.
Už mu není pomoci, jenom nic netušíc čeká, až mu někdo vezme jeho křídla.

Až ho zbaví jeho schopnosti létat a být volný.

Už jenom čeká...

A že máme to výročí, tak tu máme ještě jednu kapču dnes. (≧▽≦)

Co myslíte, že motýla čeká?

Malé oznámení: chystám se pomalu opravovat první kapitoly. NEBUDOU to žádné změny v ději, to vůbec. Půjde mi spíše o korekci a i za ty pouhé tři měsíce se mé myšlení změnilo a někdy bych se nejraději oběsila za ty věci, co jsem psala v prvních kapitolách... :D

Tak hodně štěstí do dalšího týdne! (✷‿✷)
Lait