𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

24| Krok

První krok: dostat Brooka do auta. Ginger na svém obvyklém místě v přízemí, byla rozklepaná na kost, když viděla jak tahám Brooklyna z výtahu.

Ujistil jsem ji, že to mám pod kontrolou - kéžby. Teprve poté se klidně usadila a pustila se do každodenního nadávání na počítač.

Druhý krok: udržet Brooka vzhůru za dobu jízdy. V noci toho nemohl moc naspat, určitě ještě míň, než na co se tvářil.
Víčka mu těžce klesala za jemného drkotání a vrčení motoru.
Celou dobu jsem na něj musel mluvit a když šlo do tuhého musel jsem jej i propleskat.

Třetí krok: z garáže jsem podle instrukcí vedl Brooklyna jeho vlastním domem. Očekával jsem, že řidič bude mít pochybné otázky, ale když při otevírání dveří od auta ani nepípl, byl jsem jedině rád. Pouze jsem si mohl myslet, že má ve smlouvě určitou diskrétnost.

Každý krokem a metrem se mi zdál Brook těžší a těžší a moje nohy více a více ze želatiny.
Prošli jsme známou uličkou a poté - podle dalšího popisování - jsem zabočil z uličky doleva do obýváku.

Kde mě čekalo překvapení v pohromě zvané schody, které nešly z uličky vidět.
Svatá Mario, jenom to ne.

,,Musíme nahoru," vydechl vyčerpaně Brooklyn, ,,zvládneš to?"
Tu otázku bych měl podávat spíše já.

Neodpověděl jsem, jenom se rozešel a podepřel Brooka ještě pevněji.

Čtvrtý krok: vyjít schody. Byly z tmavého dřeva a vynikaly z ostatního interiéru v místnosti, které bylo především v odstínech bílé a šedé.
Zábradlí se stříbrně lesklo a místy bylo obmotáno zelenými listy a stonky, které rostly ze stropu, kde šlo bystrým okem zahlédnout zavlažování, které muselo být zabudované také ve stropu.

Zaměřil jsem se na tyhle drobnosti jenom, abych tolik nevnímal palčivou bolest v nohách.

Trvalo to snad věčnost, než se přede mnou rozprostřelo druhé patro.
Rozhodně jsem nečekal, že tu bude jedna velká místnost s několika křesly a knihami, strop byl k tomu všemu prosklený, ale z půli na něm byly zatažené rolety.
Byly tu však i další dveře rozdělené od sebe v různých rozměrech.

Probral mě až Brookův chraplavý hlas, který mě popoháněl ke dveřím po pravé straně. Koupelna. Díky ti, matko boží.

Nechtěl jsem si ji po otevření prohlížet, jak už mě z toho všeho kolem bolela hlava i oči.

Brooklyn mě na mou žádost ujistil, že to zvládne a nabídl mi možnost se dole najíst.
Ještě jsem nesnídal.
Vlastně už ani nevím, co přesně jsem odpověděl, určitě to bylo něco trapného jako obvykle.

Zapírajíc se o zábradlí jsem sešel dolů, přitom jsem dával pozor na zeleň, která byla od pohledu křehká.

Bylo jisté, že tu kromě nás dvou nikdo není. To už by jinak dávno vyšel z některého z pokojů zjistit, odkud ten hluk.

Jako vetřelec jsem přešel do jídelny a chvíli se rozhlížel kolem, jestli to přece jen není násilné vniknutí

Hladový žaludek však vyhrál nad mozkem a já opatrně, jako bych lesknoucí se linku mohl jedním dotykem zašpinit, prohledal přihrádky.
Zanedlouho jsem skončil s talířem a koláčem, který byl uschován v troubě. Usedl jsem za ostrůvek a snažil se odreagovat koukáním na sociální sítě.

Po dojedení koláče, který byl ta nejlepší věc za celý týden co jsem jedl, jsem po sobě nemotorně vše umyl.

Opřel jsem se zády o linku a ruce dal na její okraj. Stále šla slyšet tekoucí voda a já už projel všechny možné stránky skrz na skrz, křížem krážem.