𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

26| Šílenství

,,Myslel jsem, že by sis to chtěla dojíst," pronesl jsem za kroku.
Liana seděla v křesle s hned dvěma polštáři a smutně si hleděla do klína a hrála si se zlatým náramkem, než si mě všimla.

Hrozny na větvích, které se točily kolem celého stavení altánku, od minulé návštěvy nepatrně zčervenaly.
Na Lianinu tvář nepatrně dopadalo světlo skrz listy a plody a ozářily jí mokrou tvář.

Z trávy jsem přešel na dřevěné parkety a posadil se také do křesla, které bylo do tvaru vejce sladěné do matné žluté.
Narozdíl od interiéru domu, altánek hrál všemi barvami.

Sama Liana seděla ve fialovém křesle a stůl uprostřed byl do ováloveho tvaru. Položil jsem na něj talíř i s vidličkou a odsunul ho k dívce.

Nejdříve si otřela hřbetem ruky tvář a potom se natáhla po jídle.
Ani se ho ale nedotkla, talíř jí stejně skončil položený na klíně.

,,Asi bych se ti měla omluvit," zastrčila si vlasy za ucho, ,,neber si to osobně. Víš, okolo Brooka je spousta věcí, které nemůžeš chápat."

,,Tak mi pomož to pochopit." Upřel jsem na ni prosebný pohled. ,,Budu ticho jako myška."

Liana se lehce, až jsem to málem neslyšel, zasmála.
To mě přesvědčilo o tom, že zatím nemusím utíkat o život, a zároveň jsem byl napjatý, stejně jako větve stromů v zimě, když je pohltí mráz.

Liana si olízla rty: ,,Jsi dychtivý, Jacku Duffe, kamaráde Brooka."

,,Nemám to často ve zvyku."

Svatá pravda.
Nikdy jsem neměl tu kuráž se začít s někým bavit, najít si nové kamarády kromě Olet, při setkání s někým novým se mi slova zadrhávala v krku.
U mých spolužáků jsem si již zvykl.

Stejně tak jako na číšníky a číšnice v Bobově kavárně.
Ale okolní svět mi byl odtažen.

A stejně jsem se teď a tady s Lianou bavil, jako bych ji znal věky.
Byla mi sympatická už od prvního pohledu, ikdyž mi ho potom málem zničila kvůli pepřáku, ale stále mi přišlo, že ona je někdo, kdo do mého života může skutečně patřit.

Stejně jako Olet.
Stejně jako Brooklyn.

,,Brooklyn už kouří delší dobu. Skoro dva roky, tipovala bych. Začal krátce po tátově smrti," její hlas získal na opětné pevnosti.

Jak si byli s Brookem podobní.
Ani jeden nechtěl, aby je někdo přistihl v bodu zlomu.
Avšak skutečnost je stejně někdy dožene a ten den nastane.

,,Váš otec..."

,,Jo," dokončila rychle, ,,nechci to rozebírat. Ten muž na fotce v kuchyni je náš otčím, mamka se za něj před začátkem školního roku vdala. Je na nás hodný, jako bychom byli jeho vlastní."
Zasnila se Liana a vítr jí pohodil s vlasy.
Musela si je přehodit přes levé rameno, aby se jí nadále nepletly do obličeje.

,,Ale Brookie si s naším taťkou rozumněl ze všech na světě nejlépe. Jenom on ho uměl vždy pochopit a podržet ho. Když potom..."

Přišel jsem si sobecky, když jsem nechtěl ani Lianu zastavit v mluvení.

,,...Brooklyn se uzavřel do sebe. Hlouběji, než kdy předtím. Když máma zjistila, že jede v cigaretách, okamžitě mu je zakázala. Ale on nepřestal, zašlo to tak daleko, že jsme ho jednou poslali i k psychiatrovi, aby vyřešil jeho problém. Zní to komicky, poslat někoho na cigaretách k psychiatrovi, ale nic lepšího jsme neměli. Neměli jsme tátu, aby to vyřešil."