𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

5| Rozcestí

,,Ty jsi mi udělal plánek?" nechápal Brook a nevěřícně si prohlížel čtyři papíry pokreslené skrz na skrz - a ještě k tomu vystínované.

Na malování jsem neměl moc talent, vlastně vůbec, takže to podle toho i vypadalo.

,,Jo, no, doufal jsem, že to třeba pomůže."

Brook neodpověděl, pouze částečně zakroutil hlavou, avšak stále se tvářil stejně - znuděně.
Jenom jeho hlas prozrazoval, že je překvapený z mého výtvarného díla.

Začínal jsem se cítit nervózně, když jsme zůstali na delší dobu zticha.

Rozhodl jsem se s "prohlídkou" školy začít a doufal, že nezvorám hned něco při první slabice.

,,Škola má čtyři patra, třídy se rozdělují na písmena a čísla. Pro prváky je písmeno A, pro druháky B a tak dále," nasucho jsem polkl, když Brook odtrhl zrak od papírů a podíval se na mě.

Soustřeď se, idiote!

,,My jsme třeťáci, takže jsme céčko. Všechny třídy označené velkým C," přiblížil jsem se k Brookovi, ale ne moc blízko, ,,jsou třídy určené pro nás."
Ukázal jsem na papíře pár tříd, které byly označené písmenem C.

Brook vypadal, že vše pozoruje a snaží se něco zapamatovat, ale při tom, co jsem slyšel, jsem nemohl přestat myslet na to, že je průšvihář.

Nechtěl jsem soudit knihu podle obalu, jak se říká, ale jen málo lidí si v dnešní době nevybírá knihu podle obalu.

Brooklyn měl krásný obal, ale nebyl kniha a nemohl jsem do něj nahlédnout dál, abych si byl jistý i zbytkem.

,,Tady je rozvrh," přesunul jsem papír ze spodu nahoru, ,,vždy tu máš napsanou zkratku předmětu a potom třídu."
Ukázal jsem na papíru na místo, kde bylo napsáno ,,CHE C2".

,,To znamená, že máme chemii ve třídě C2." Přesunul jsem prst na druhý papír a našel učebnu C2.

Vysvětloval jsem to opravdu primitivně.
Ale když jsem nervózní pohrávám si se svým prstýnkem, nebo mluvím a mluvím.

V tomto případě druhá varianta.

Ta horší.

,,Chápu," pověděl pouze Brook.
Stále žádná emoce.

A mě to zevnitř dohánělo k šílenství, jelikož jsem netušil, jestli mě má za totálního idiota, nebo za šprta, který jen rád dělá svou práci.
(Nutno říct, že rád jsem to teda fakt rád nedělal.)

,,Teď se přemístíme," rozhodl jsem a měl namířeno do jídelny.

Do jídelny se chodilo přes širokou chodbu, která byla celá prosklená, jelikož jídelna a kuchyň byly jako zvlášť jedna budova.
Po obou stranách byly vždy lavičky a taky na kraji byl automat na kafe.

Nic neobvyklého.

Ale v zimě to tu bylo opravdu pěkné, skoro až nádherné, když byl všude za okny sníh a vy jste si na lavičce v teplu mohli pít ranní kávu a užívat si výhled.

Ovšem ani ostatní roční období nebyly ze hry venku.
I teď - za jara - jsem to tu měl velmi v lásce.
Školské koleje prosto nejsou pěti hvězdičkové hoteli.

Prošli jsme jídelnou a já jen krátce vysvětlil, že je lepší být na obědě co nejdříve.

,,Když to schytáš jako poslední, můžeš tu strávit i hodinu," dodal jsem a šel na konec jídelny, kde byly dveře ven.

,,Tvoje zkušenost?" zeptal se Brook.
Trochu mě zaskočilo, že ho zrovna toto zajímá, ale spíš jenom nechtěl být celou dobu zticha.

,,Jo, prváci to tu mají někdy vážně těžký."

Asi si umíte představit, co mi jako mazáci museli prožít první rok na střední.
Nejmladší z nejmladších.
Ale jak jsem zjistil, je to každý rok stejně.

Starší si prostě vyskakují.
A projde jim to.

Vyšli jsme ven.
,,Tu je venkovní jídelna," oznámil jsem.
Byla tu většina lidí.
Olet si mě všimla z nedalekého stolu, zamávala mi a já jen kývl hlavou, že ji vidím.

,,Kdyby si šel dál do areálu školy a zatočil na rozcestí doleva, došel bys k atletickému stadionu a fotbalovému hřišti," oznámil jsem a přitom šel po vyasfaltované cestičce.

Kdyby jste viděli školu a její celý areál z vrchu - škola je do písmene E, prostřední nožička je skleněná chodba do jídelny.
Přes venkovní jídelnu se dostanete pravě na zmíněnou cestičku.
Prakticky je ale východ skoro všude.

Šli jsme po cestě - všude v trávě polehávali studenti, jelikož se jim nechtělo na kolej. Chtějí volnost, dokud můžou - a já začal opět popisovat.

Byly jsme na rozcestí - dokonce tu byly i značky, které s oblibou studenti ničily a tak jsem se divil, že má škola stále peníze a nervy na to dělat nové.

,,Doleva je stadion a fotbalové hřiště," zopakoval jsem, ,,rovně jsou koleje. A doprava je knihovna. Asi bych ti ji měl taky ukázat, protože je gigantická."

Snažil jsem se ulehčit situaci a tvářit se uvolněně, ale pravdou bylo, že Brook jen kroutil hlavou dokola a vše si prohlížel.
Koleje šly vidět i odtud, byly to čtyři velké, nevkusné budovy vedle sebe a tvářily mnohem starší, než ve skutečnosti byly.

Bylo až někdy směšné, že jsem si myslel, že by mě mohly pohltit jako jednohubku.

O to směšnější bylo, když ten stejný pocit jsem měl pokaždé, co se na mě Brook podíval.

Další kapča u konce a sama jsem se divila, jak rychle se mi to podařilo napsat, jelikož jsem strávila pár dní teď u kamarádky.
A povedlo se mi rozsekat na kole a urvat blatník. :D

Něco málo o tom, jak jsem šikovná. :)
Lait