𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

35| Bolest

Už mi chybíš.

Můj mobil se rozsvítil a ukázal příchozí zprávu od Brooklyna.
Usmál jsem se do displeje.

Ty mě též.

Odepsal jsem rychle, aby si mě pan Madrow nevšiml.

Brzy jsem u tebe.

Stihl jsem ještě dodat, když vysvětloval nějakému studentovi s houslemi, kde udělal chybu a jak by to bylo lepší.
Já sám seděl za piánem a opět zkoušel se sborem slavnostní píseň na zahájení.

Mohla to být ani ne hodina a něco, co jsme se mohli vidět naposledy.

Uchechtl jsem se tomu.

Po pár dalších minutách, kdy jsme všichni najednou zkoušeli a pan Madrow se nás snažil ukočírovat, jsem byli "propuštěni".

Z věšáku jsem na sebe doslova hodil mikinu a přes rameno si hodil batoh.

I po té hodině mi chyběl, jeho teplo, jeho oči.
Jeho rty...
Tohle byla láska.
Takhle jsem se cítil bez své druhé půlky duše.

Do tváře mě uhodil studený vzduch, který mé plíce upřímně uvítali.

Zdravím se se všemi ostatními ze sboru, jak postupně vycházejí ze dveří mezitím, co já čekám na Brooklyna.
Vždy byl včas.
Podivím se nad jeho nedochvilností.

Kdepak ses zdržel??

Píšu mu zprávu, když po dvou minutách po něm není nikde ani zdání. Spíše jsem ho tím chtěl poškádlit, aby si pospíšil.

Měli jsme spolu v plánu jít dnes opět na rybník do parku a užít si zase volný den.
Spolu, jako dvě propojené a zamilované duše.

Netrpělivě přenáším váhu z jedné nohy na druhou a co chvíli kontroluju mobil.
Nic.
Žádná odezva.

Píšu mu další zprávy, každou naléhavější a vystrašenější.
Uklidňuje mě pouze myšlenka na to, že se mu tu nic strašného stát nemůže, nejspíš ho pouze zdržela Ginger, když vycházel ven.

Jenom se někde zdržel.
Nabádám se co chvíli.

Kéž bys věděl, Jacku.
Řeklo by mé budoucí já.
Kéž bys tušil, co se stane, co ti udělá.

Kéž bys mu prostě nevěřil...

Po desíti minutách jsem to úplně vzdal a rozhodl se jít po něm podívat, jestli přece jen někde kolem nebude.

Nepříjemný pocit mě hryzal, jako studený vzduch, který se mi již dostal pod huňatou mikinu.

A v ten moment jsem si to uvědomil, v ten okamžik, kdy jsem jej uviděl.
Když má modrá zbystřila jeho postavu v uličce za knihovnou.
Byl tam, byli tam i oni.

Tolik emocí, které jsem pocítil v jedinou sekundu... To nebylo možné, mé tělo se málem zhroutilo na zem.
Mé nohy se málem podlomily.

Kéž bych věděl.

Tolik emocí, které mnou stihly proběhnout.
Vztek. Smutek. Lítost. Bolest...
Byla to emoce?
Nevím, ale cítil jsem ji, všude, po celém těle a hlavně v srdci.
Tam bylo rodiště bolesti.

Přesně tam jsem cítil mocnou a neustupující podnět bolesti a když se na mě otočil, obláček kouře, který odstoupil od jeho úst, bolest se zvětšila.

Mé srdce řvalo, mé mysli se z toho dělalo zle...
A mé tělo jenom stalo a mé oči všemu přihlížely.

Svět byl rozmazaný, nerozuměl jsem tomu, když jsem začal pozpátku couvat s očima stále rozevřenýma.

A když se mi podíval hlouběji do očí, když odhodil tu odpornou věc na zem, když se uličkou rozezněly hlasy a smích všech přítomných, když jsem uslyšel výsměšný tón Mariky a Mikeyho, pochopil jsem.

Lhal mi.

Vše byla lež.

Otočil jsem se a jako robot, jako tělo bez náznaku života, jsem pokynul nohám, aby se pohly, aby mě dostaly dál od té bolesti, aby mi pomohly utéct.

Ale jeho nohy byly rychlejší.

Vždy byl lepší.
Vždy byl ten dokonalý.

,,Jacku." Chytl mě za ruku a otočil mě na něj.

Vždy byl ten, kdo mi vládl, kdo vládl mému tělu.
Vždy to byl on, kdo byl velvyslanec ráje.

Andělé plakali pro jeho krásu a pro mou hloupost.

,,Co- proč já?" Už to nebyli jen andělé, kdo brečel, přidaly se i mé oči.

Mohl se vyrovnat všechne temnotě a zároveň světel světa.
On dokázal být obojí.

,,Já ti přísahám," jeho oči naléhaly na jeho vlastní slova, ,,není to tak, jak to vypadá. Je to jinak. Nech mě tě to všechno vysvětlit."

,,Už si toho udělal dost." Vytrhl jsem se mu a chtěl od něj odejít.
Chtěl jsem jít dál, kdybych strávil ještě chvíli v jeho blízkosti...

Ne!
Neudělám tu stejnou chybu dvakrát.

,,Jacku, prosím, oni mě..."

,,Oni co?!" vykřikl jsem v zlosti a svou otočkou jsem jej málem shodil do mokré trávy, jak byl blízko. ,,Víš kolik jsem toho pro tebe udělal," naopak teď jsem se donutil ke ztišení hlasu, ,,napadlo tě čemu všemu jsem se musel postavit? Co všechno jsem pro tebe udělal, změnil si mi život od základu... A teď vidím, že to byla chyba." Znělo to krutě.
Taky mělo.

Už jsem v sobě neměl jedinou špetku soucitu, ikdyž to byl Brooklyn, ikdyž to byl můj dokonalý vyslanec nebe, nedokázal jsem mu odpustit to, co jsem právě viděl.

Cítil jsem se zrazen a podveden.

,,Není to tak, jak si myslíš! Já bych ti nikdy neublížil. Já..." Bez váhání přitiskl své rty na moje.

Byly úžasné i v tom zmatku a šílenství kolem. Byly teplé a mokré, stejné v jako den, kdy si mě poprvé vzal.

A stejně jsem vztáhl ruku, nechtěl jsem to udělat a zároveň jsem mu tak moc chtěl oplatit tu bolest, ale té bolesti se nešlo vyrovnat obyčejnou fackou.

Má dlaň přistála na jeho tváři a on s očima plného překvapení, nikoli vzteku, se odtáhl, aby mě mohl vidět.

,,Tohle už nikdy nedělej." Bolelo to víc a víc. Bolesti plná euforie nekončila, nebrala konce. ,,Už se mě nedotýkej."

Stěží jsem polkl, když jsem to vyřkl.

A on jenom stál, kapky vody a slzy se mu míchaly na obličeji, stejnak jako mně, nemluvíc a respektujíc moje přání.

Moje kruté přání, můj rozkaz k mučení.

Sluneční paprsky se již neodráží od motýlích křídel, již tolik drobný tvor nezáří.
Ztratil svá křídla, hrubý člověk mu je utrhl a vzal mu tak vše, co měl.

Tak ukrutně to bolelo.

Přece jste si nemysleli, že to skončí tak dobře?
*Ďábelský smích
Ale pravdu říct... Mně samotné se chtělo chvilkou brečet. (っ˘̩╭╮˘̩)っ

Lait