𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

39| Hranice

Připravte se na delší kapitolu. :)
Užijte si to.

A jak se řeklo, tak se udělalo.
Ukázalo se, že Liana v minulosti chodila na meditační cvičení - radši jsem ani nechtěl vědět proč - a jedna z mála věcí, jak se lépe vyjádřit, bylo všechno si sepsat.

A tak slohová práce na čtyři strany byla přesně to, co jsme potřebovali.

Zatímco Liana zvládala psát do klávesnice všemi deseti a Olet ji nosila jedno kafe za druhým, já diktoval všechny své pocity a myšlenky. Všechna slova byla má, všechno jsem říkal tak, jak jsem to cítil.

Všechno šlo z mého srdce.
A Liana to přepisovala černým na bílé.

Pracovali jsem pozdě do večera, kdy obě dívky odešly, aby si také odpočinuly a ještě dříve, než jsem se stihl zcela probrat, už stály před dveřmi a šlo se na to znova.

A tak nebylo divu, když jsme v neděli odpoledne byli všichni úplně vyšťaveni, že jsem radši obě dívky doprovodil až k autu, aby neusly na chodníku.
Lepší by bylo, kdyby chvíli zůstaly u mě, ale každá trvala na tom, že si chce lehnout do své postele.

Večer jsem se sotva zmohl napsat zprávu Olet, jestli ji přišla kopie mé slohové práce, aby ji mohla vytisknout a poté v pondělí předat panu učiteli Madrowovi, jelikož jsem neměl v plánu se do školy vrátit před Jarní slavnostní, která byla už ve středu.

A tak s pocitem, že brzy už bude nejspíš všechno na svém místě, jsem spokojeně usl.

***

Středa přišla mrknutím oka.
Ráno jsem nedokázal věci pořádně vnímat, pro jednou bílou košili jsem si zapínal půl století a snídani jsem div nešel vyhodit z žaludku na záchod.

Bude tam.
Bude tam celou tu dobu.

Tolik jsem si přál, aby mi Brooklyn odpustil a zároveň jsem toužil, aby se na mě naštval a vylil si na mne všechen vztek.

Jel jsem autem s Olet, která mě vyzvedla před domem s jejími bez ramínek po kolena dlouhými šaty s květinovým vzorem. Na i tak jednoduché šaty jsem se radši neptal od kterého konkrétního návrháře jsou a kolik byla jejich konečná cena. Vše to doplňovala krajka kolem pasu a mašle.

Jestli byla má kamarádka každý všední den krásná, tak dnes byla úchvatná. A ani těch copánků se nevzdala, na temeni hlavy měla drdol, který bych jako holka nezvládl ani za sto let, a kolem něj obtočený copánek, který vynikal o něco méně, ale byl tam a to jí stačilo.

,,Řídím já," pověděla, ikdyž měla jehly a mohla se mi výškou vyrovnat.

Její přítomnost mě alespoň lehce uklidnila.

Avšak, jakmile mě musela opustit, jelikož jsem musel jít za svým sborem a ona musela jít na svoje místo v hledišti, pocit klidu mě opustil.

Chvála Bohu, že byla ještě stažená opona a já tak nemohl vidět ty davy, které přišly na Jarní slavnost.

Koncertní sál za ten týden, co jsem chyběl, už byl plně opraven a po lešení nebylo ani náznaku.

Při myšlence, kde je asi Brooklyn a jestli mě bude sledovat, se diváci za oponou ztišili a červená opona se začala pomalu zvedat přičemž, když byla úplně nahoře, světla zhasla a zůstala pouze tlumeně zářit na nás.

Zavřel jsem oči a dýchal, snažil jsem se věnovat pouze tomu.
Nádech.
Výdech.
Vnímal jsem proudící krev ve svém těle a divoce bušící srdce.