𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

21| Spád

Brooklyn

Ozvala se stejná rána, která zazněla už několikrát předtím - Jack dopadl na zem.
I když jsem se snažil být mírný a opatrný, vždy to s ním švihlo.

Vyšší kluk se rozvalil na žíněnce a zhluboka dýchal.
Já sám se vzpřímil a prohrábl si delší vlasy.

,,Klidně se ptej," navrhl jsem černovláskovi, který stále ležel na žíněnce jak dlouhý tak široký.

Každou drobnou pauzu, kterou jsme si během cvičení udělali, využíval k prohlédnutí okolí.
Zvědavost ho zžírala.

Snažil jsem se mu moc neuškodit, sebeobrana není lehká a nenaučíte se ji bez bolesti a šrámů, ale v jeho případě se na to muselo jít pomalu a s klidem.
Učil jsem ho jednoduchý cvik, jak dostat i někoho dvakrát tak těžšího jako já na zem. Technika mu šla, jenom síla scházela a musel se do toho pořádně opřít, abych místo na zemi zaujmul já, nikoli on.

Vzdálil jsem se pro láhev na kraji našeho bojového pole mezitím, co on sám se sebral a posadil se.

,,Jak je tohle možné?" Dýchal zhluboka. Otočil jsem se na něj s pusou plné vody.
,,Chci říct," začal znova, ,,nikdy bych neřekl, že bydlíš tady."

,,To asi nikdo." Znova jsem se napil.
Možná byl špatný nápad mu dávat prostor na otázky.

,,Proč bydlíš na koleji? Tohle je hotový palác."

Slyšel jsem v jeho hlase ostýchavost, věděl, že se může dozvědět také něco nepříjemného. Ale o to nemusel mít strach, jednak proto, že nic tak strašného jsem nikdy neudělal a za druhé bych mu to ani neřekl.

,,Mám to blíž ke škole," zodpověděl jsem jeho otázku dost rychle na to, aby o tom nepochyboval. Stejně si mě ještě drobnou chvíli prohlížel.
Nevěřil mi...

Postřehl jsem, že se ode mě chtěl držet dál, i já s ním nechtěl mít nic společného, nechtěl jsem ho zatáhnout do potíží, které mám na svědomí, ale stejně jsme každým dnem mezi sebou prohodily víc a víc slov. Bariéra praskala.

,,Aha," pověděl odtáhlým hlasem. Došoural se ke své láhvi, pot mu stékal po obličeji, než si ho utřel lemem tmavého trika.

Obrátil jsem k němu záda a oddechl si. Mou minulost nemusel znát, sotva mě začal poznávat, už by se ode mě odtahoval.

,,Jak ses stal závislím?" vypadlo z něj nečekaně, až jsem se rozkuckal.

Semkl moje oči v těch jeho, otočil klíčem a ten poté zahodil. Uzavřel mě.

Když však spatřil můj zachmuřilý obličej, rychle se postavil, až jsem se divil, že se mu netřepou nohy. Pohled povolil.
,,Já- nemyslel jsem to zle. Jenom..."

,,V pořádku," popadl jsem dech a donutil se polknout a přestat kašlat, ,,ne každý to zažije."
Nenápadně jsem se k němu přiblížil, když jsem položil láhev.

,,Ale někdo to prožít musí. Nejdřív si říkáš, že je to v pořádku, bereš toho málo a balancuješ na hraně. Je to adrenalin."

Svěsil ramena, když postřehl, že nejsem nikterak uražený a napjatě poslouchal.
Jack byl kluk, kterého by si přál můj otec. Poctivý.

Znovu jsem udělal krok, byl jsem zase blíž a po delší odmlce jsem pokračoval ve vyprávění: ,,Balancuješ a balancuješ, chceš víc a víc. Už ti nestačí ta trocha a tak se přibližuješ k hraně. A potom..."

Už jsem to nedopověděl, místo toho jsem udělal chvat, který jsme se spolu dnes učili.
Jednoduše jste zvedl jednu nohu, dali ji za protivníka naproti vám a s přítahem jste udeřili zezadu na koleno.