𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

38| Pravda

Je to pro moje dobro.
Namlouval jsem si, když jsem neodolal skočit do náruče svých rodičů, kteří mě ve dveřích s úsměvem uvítali.

Nejsem jako Brook.
Řekl jsem si, když jsem ucítil teplou náruč mé mamky a namluvil jim, že je škola až do Jarní slavnosti zavřená a probíhá tam pouze výzdoba.

Chvalitebná lež.
Neměli žádné otázky.

A tak jsem doma vyspával mnohdy až do oběda a chodil spát těsně nad ránem, jelikož kdykoli padla tma do mého pokoje, připomnělo mi to chvíle, kdy jsem svou hruď tiskl na Brooklynovo tělo a má mysl upadala do říše snů obklopena jeho mužnou vůní.

Má postel mi najednou připadala prostorná, ikdyž to byla pouze jedna matračka. Na kolejích jsem se o postel dělil s ním.

Teď mi přišla prázdná a chladná.

Vše mi najednou přišlo chladné a smutné, bez barev.
Chyběl mi jeho úsměv a smích, který mi věnoval kdykoli bylo potřeba.

Chyběly mi jeho ruce, které utěšovaly mou pokožku a rty, které laskaly ty mé.

Chyběl mi.

A stejnak... Kdykoli jsem si vzpomněl na ten den, kdy jsem jej spatřil v uličce, polil mě vztek a zlost.
Neuměl jsem to kontrolovat.

Jak mi to mohl udělat?
Ptal jsem se sám sebe.
Jak mě mohl zradit?
Bylo to, jako by mě podvedl.
Už jsem chápal, jak se musela cítit Liana...

Za celé čtyři dny, které jsem již strávil v mém rodném domě, jsem vyšel ven jenom, abych došel na zkoušku sboru. Jenom kvůli Brookově chybě jsem nechtěl přijít o místo, které mi tak štědře věnoval pan Madrow.

Jinak jsem celé dny trávil s rodiči, abych jim vynahradil strávený čas na kolejích a také, aby na mě nepoznali to zdrcení, které se za mnou táhlo kdekoli jsem se hnul.

V podvečer jsem si sedl za notebook a další nudné hodiny hleděl na bílou obrazovku a klávesnici, ovšem ani za čtyři dny jsem nenapsal jediné slovo.

A tak s ještě větším pocitem prázdnoty jsem se v pátek večer už ani nesnažil notebook zapínat a místo toho jsem se utápěl v čokoládové chuti buchty ze které už se mi začínalo dělat blbě.
Ještě aby ne, když jsem snědl už půlku pekáče.

,,Jacku!" Uslyšel jsem přes dveře mou mamku. ,,Máš tu návštěvu."

,,Řekni, že nemám čas!" křikl jsem jak to jen šlo s plnou pusou.

To je Brooklyn, byl jsem si tím jist.
A ještě více jsem byl přesvědčen o tom, že se s ním nechci bavit a už vůbec ne v tomhle stavu.

V tom se však prudce otevřely dveře a jako divoká voda se do mého pokoje nahrnuly dvě dívky.

Už v ten moment jsem věděl, že ty dvě budou smrtelná kombinace.

,,Jak, že nemáš čas?!" vyjela na mě Liana.

,,Tvoje mamka nás pustila," řekla naopak mile Olet a nezapomněla zavřít dveře.

Liana si dala ruce v bok: ,,Bože, vypadáš fakt strašně, jakože fakt strašně."

,,Díky, tohle mi pomáhá," odpověděl jsem ironicky a dojedl kousek buchty, který jsem měl v ruce.

,,Měly jsme přijít dřív," dodala ještě blondýna, než mi hrubě vzala talířek s čokoládovou buchtou a odložila ho na psací stůl daleko ode mě.
,,Hej!"

Obě vypadaly vždy upraveně, Olet v džínových kšandách a s copánky po obou stranách by nikdo neodmítl jedinou věc, a Liana naopak bodovala se svou červenou koženou bundou a vražedným pohledem.