𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

20| Vzkaz

,,No ty krávo!" Vyvalila oči Olet a stála s otevřenou pusou. ,,Tenhle týpek je víc zazobanej než já!"

,,Ztiš se!" okřikl jsem jí a ošil se, když jsem nad branou uviděl kameru.
V košili se mi udělalo těsno.

Od naší dohody s Brookem uběhly dva dny, včera v kavárně jsem měl nápad, jak začít Brookovi pomoct s odvykáním. Ale po zbytek včerejšího dne se na kolejích neobjevil. Nebo jsem ho aspoň neviděl.

Do školy jsem se neodvážil a sotva jsem vytáhl paty z kampusu, když po ránu na dveřích čekal papírek se vzkazem.
Jak romantické, pomyslel jsem si.

Papírek jsem teď křečovitě svíral v pravé ruce a předčítal jsem si adresu stále dokola.

Na první chvíli mě napadlo, že jsem naletěl.
A co sis myslel?! Že ti pomůže? Jsi ubohý, Jacku.

Nechtělo se mi ani za Boha věřit, že by Brooklyn bydlel... Tady!
I přes velká kovová vrata a bílé zdi šel matně vidět nakrátko ostříhaný anglický trávníček a kolem příjezdové cesty byly vysázené květiny s mohutnými květy.

Celý dům, nebo spíš vila, mohla mít dvě patra přičemž část byla vysklená, ale okna byla kouřová a nešlo skrz ně nic vidět. Dál už jsem toho moc rozeznat nedokázal.

,,Tady nebydlí," zhodnotil jsem, ,,jsem pitomý, že jsem mu tu dohodu uvěřil."
Za tenhle týden jsem se naštval víckrát, než za minulý rok.

Na patě jsem se otočil k Oletinému autu a vyhodil papírek za sebe.

I chodník byl upravený a po přebytečném plevelů nebylo památky.

,,Počkej," rozkázala kamarádka a já se ještě nakvašeněji otočil zpět.
To mě musí dnes všichni sr...

,,Dívej!" Olet v ruce držela mnou vyhozený lísteček a přitom si prohlížela zvonky, ,,číslo domu i jméno sedí."

,,Blbost," odsekl jsem a opřel se o rudé Oletiné auto.
Neodpustil jsem si pohled na kameru, které na boku blikalo stejně červené světýlko.

,,Tak pojď sem a podívej se."

Poraženecky jsem pleskl dlaní do auta a rozešel se ke zvonkům na kraji brány.

Bez toho, abych se na Olet podíval jsem si vzal vzkaz, který mi podávala.
Donutil jsem se ho po padesáté přečíst a přitom nepřetočit oči v sloup.

V 16:00 přijeď na Wermut Street. Číslo domu 43, čeká tě první hodina sebeobrany. Zazvoň na druhý zvonek od zhora.
Brook.

Na stupnici od jedné do desíti jsem byl nadšený asi na mínus jedna, ale spíše se to naklánělo k mínus dvojce. Těžko říct.

Stále jsem nevěděl, co si o něm myslet. Na začátku mi byl arogantní, až jsem se ho někdy bál a přál si, aby nebyl v mé blízkosti.
Za poslední čtyři dny se to vše obrátilo proti mně.
A já byl ve slepé uličce.

Zahnal jsem myšlenky stranou a podíval se na zvonky.

Druhý zvonek od zhora, řekl jsem si v duchu a očima došel k druhému zvonku.

Brooklyn Wyatt-Gibson.

,,Je to on," omámeně jsem vydechl tři slova, která mi šla na jazyk jen tak tak.
Takže si to shrneme.
Brook bydlí ve vile podobné pěti hvězdičkovému hotelu, je záškolák, z nějakého důvodu je se mnou na pokoji a taky - abysme toho neměli málo - potřebuje ode mě pomoct.