𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

17| Sebeobrana

Jack

Probuzení bylo horší než obvykle.
Obvykle jsem totiž neměl pocit, jako by se mi na hrudi usadil Titanic a Olympic dohromady.
Pevně jsem sevřel oči, než jsem se odhodlal je otevřít.
Do pokoje prosvítalo ranní světlo jasněji, než jiné dny, jelikož se nikdo neobtěžoval zatáhnout závěsy.

Pokoj? Závěsy?
Vytřeštil jsem oči hrůzou, že jsem se dostal až do nemocnice, ale všechny orgány se uklidnily, když jsem uviděl zašlou bílou na stropě a stejné barvy i zeď po levé ruce.

Má postel byla mokrá od hadru, který jsem opatrně "sloupl" z hrudě a žaludek mi udělal salto, když jsem uviděl mou kůži hrát fialovou a modrou barvou.

,,Šípková Růženka se probrala, už jsem myslel, že tě budu muset políbit, aby ses probudil," uchechtl se Brook. Poznal jsem ho okamžitě.
Můj mozek prosto už věděl s kým mám čest.

Vzal si navlhlý ručník s hodil jej do umyvadla.
Poté se opřel rukama o kolena a nahl se nade mě.
,,Jak se cítíš?"

,,Jako přejeté zvíře." Posadil jsem se pomocí loktů a Brook se vzdálil.

Jak jsem se sem dostal?

,,Trochu života do umírání," snažil se mě povzbudit, zatímco já bojoval s každým nádechem.
Přesto měl svůj nečitelný výraz, který neprozrazoval nic o jeho pocitech.

,,Kolik je hodin?!" Jeden šok za druhým.
Tohle ráno... Je vůbec ráno?

Nahl jsem se pro svůj mobil na nočním stolku dřív, než Brooklyn vůbec stihl vyndat z kapsy ten svůj.

Bylo už jedenáct.
Středa, den, kdy bych měl být ve škole.

,,Buď v klidu," můj spolubydlící se nijak netrápil, ,,už jsem tě omluvil. Řekl jsem jim, že tě včera zmlátili a že se o tebe postarám. Víc už se nezajímali. Tahle škola má žáky pěkně na háku," uchechtl se na závěr.

,,Nikdy by si tu svou partu neudal," odvětil jsem mu více drzým hlasem, než bych po takovém probuzení čekal.

Stále jsem byl logickým uvažováním v druhém vesmíru, cítil jsem se pod psa, přesto jsem měl vztek.
Na Mikeyho a všechny, kteří se na tom podíleli, a celkově i na sebe, jak jsem slabý a musím být Brookovi pěkně pro smích.

Odkdy se starám, co si o mně myslí?

Museli mě silně praštit do hlavy.

,,Neřekl jsem, že to udělali Mikey a spol. Nejsem debil, došlápli by si na tebe znova a na mě taky."

Blonďák si sedl na jeho postel a přitom jsme se na sebe navzájem dívali.
On s nezájmem, já se vztekem.

Nakonec jsem se odvrátil, abych si znova lehl, jelikož mě hruď začala bolet o mnohem více.
Měl jsem ještě stále rozeplé knoflíčky košile, což naznačovalo, že Brook musel vidět i mé tetování.

Neměl jsem chuť o tom přemýšlet, ale ta představa, že mě Brooklyn vyslékal...

Podíval jsem se opět na mobil, kde bylo ikonkou naznačené pět zmeškaných hovorů a tři nepřijaté zprávy od Olet.
Musela si o mě dělat starosti.
Zmohl jsem se ovšem jenom na krátkou zprávu, že jsem v pořádku a že jí zavolám později.

,,Proč si mi pomohl?" nadhodil jsem do ticha. Neodvážil jsem se na svého spolubydlícího vůbec podívat.

,,Ze stejného důvodu jako ty mně, občas je fajn někomu srazit ego," odpověděl a to už jsem na něj otočil hlavu.
Jeden koutek rtu měl zvednutý do úšklebu - i tahle drobná věc ho dělala hezčím.