𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

29| Otázka

Jenom jsem ležel, koukal jsem do stropu nad sebou, který dávno ztratil svou pravou barvu a vnímal Brooklynův dech, který mě hřál na hrudi.

Co mi bylo po stropě, co mi bylo do nepohodlné matrace, když jsem mu mohl prsty prohrabovat vlasy, zatímco jeho prsty jezdily po mé hrudi a kreslily jeden ornament za druhým.

Nepotřebovali jsme slova, zatím jich nebylo třeba.
Bříšky prstů přejel po pokožce o něco níž, aby dotáhl svou linii a já si to vše vychutnával. Od boků dolů jsme byli oba přikrytí mou dekou a leželi spolu na úzké posteli, kvůli které jsme se k sobě tiskli více. Nestěžoval jsem si.

Takže... Všechny ty otázky, které jsme si s Olet kladli ohledně mé orientace, jsou vyřešeny.
Potvrdil jsem to tímhle okamžikem.
Úžasným okamžikem.

Bylo zvláštní, jak jsem se toho odhalení bál, jak jsem se úzkostlivě choval a díval na svět. Teď jsem na to pohlížel zcela jinak.
Uvolněněji.
Netrápil jsem se, co bude zítra, netrápil jsem se, že brzy bude muset někdo z nás promluvit. Netrápilo mě nic.

Kdybych o takovém pocitu lehkosti věděl už dříve, asi bych se toho tak nezdráhal.

Z těch všech myšlenek, které se míchaly v mé mysli, mi začaly scházet Brookovi oči.
Pootočil jsem k němu hlavu a on tu svou také nenechal na mém rameni.
Naše oči plné něhy nám nestačily, Brooklyn mi proto věnoval polibek, který byl dlouhý kam má paměť sahala.

Jemnost a touha jeho rtů pro mě dohromady tvořily ochromující věc.

Když se odtáhl zhrnul se mi lehce spodní ret, kde, když jsem se do něj kousl, jsem stále cítil jeho chuť.

I přesto, jak byla tahle chvíle úžasná - nezapomenutelná - musel jsem ji zničit. Nebo spíše to ticho.
Chtěl jsem to mít alespoň za sebou, abych se tím později již nemusel zabývat.

,,Co teď jsme?" optal jsem se šeptem, který jsem málem já sám neslyšel přes neustálé bubnování kapek do okna.
Klišé věta, která se objevuje v každém třetím příběhu, ale stejně to teď byla ona, kterou jsem všechny své otázky zhrnul do jedné.

Brooklyn mě nepřestal pozorovat, když mi odpověděl na otázku otázkou: ,,Jak to myslíš?"

Hruď se mi zvedla, jakmile jsem se zhluboka nadechl. ,,Byl jsi kluk, kterého jsem se na první pohled bál. Pak si se stal mým zachráncem a kamarádem," donutil jsem hlasivky zpolupracovat a začal mluvit polotichým hlasem, ,,a teď," políbil jsem jej, ,,jsi tu se mnou nahý v posteli. Myslím, že otázka, co teď spolu jsme je dost očividná."

Ani jednomu z nás něha z očí nezmizela, prostě jsme se jí nedokázali zbavit, ani když jsem nakousl vážné téma.

Brooklyn se vzepřel a posunul se.
Dal si ruku přes mou hruď a opřel se o ni, přičemž měl půlku těla na tom mém.
Měl tak na mě lepší výhled.
Udělal dramatickou odmlku, než se zeptal: ,,Vážně ses mě bál?"

Hodil jsem na něj vážný výraz: ,,To bylo vše, co si pochytil?"

,,Taky jsem slyšel něco o tom, že jsem byl tvůj zachránce a kamarád. A teď tu spolu nazí ležíme v posteli." Odrecitoval mi pozměněné věty a rty se dotkl mé hrudě, kde ještě stále byla drobná památka na noční přepadení.

,,Myslím si, že bychom to klidně mohli brát za vztah." Zvedl koutek rtu.
Kam se na něj hrabali lidé z modelingu, časopisů a všech dalších možných věcí.
On by je všechny překonal zvednutým koutkem rtu.

,,Myslíš?" Jeho úsměv byl nakažlivý.

,,Vím," opravil se, ,,což znamená, že kdokoli, kdo tě bude sledovat déle než pět vteřin bude zajet kamionem a věř mi, že to zvládnu svést na nehodu."