𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

31| Čas

,,Pane učiteli," vystřelil jsem z lavice po poslední hodině.
Všichni si brali své věci a rychlostí stíhaček mizeli ze třídy.

,,Jdi napřed, doženu tě," řekl jsem ještě k Brooklynovi, než jsem poklusem doběhl k učiteli Madrowovi.

Byl to milý člověk, který uměl vyhovět každému návrhu, pokud měl něco do sebe. Šedé vlasy prozrazovaly jeho postarší věk a tlusté skla brýlí dělaly jeho oči o mnoho větší.

,,Jacku, přeješ si?" optal se slušně a za postoje si rovnal všechny odevzdané slohové práce.

Měly být odevzdané již dnes, ale já neměl ani nápad, o čem psát a zároveň jsem na to během dní strávených s Brooklynem zapomněl.

,,Jedná se o vaši slohovku, já- chtěl bych se zeptat, jestli bychom se nemohli domluvit na pozdějším termínu odevzdání," mluvil jsem nervózně.

Mohl mi tu teď hned klidně dát pětku, sice pan Madrow takový nebyl, ale mohl jsem si vybrat špatný den na to ho provokovat.

Poupravil si brýle na nose.
,,Myslel jsem, že za ty dva měsíce byste to měl stihnout. Copak najednou?"

No víte můj spolusedící a spolubydlící je strašně sexy a věřte mi, že nejde nikdy odolat, když se před vámi vyslíká nebo vás po ránu začne líbat.
To je potom nějaká slohovka to poslední, co vás zajímá.

Přesně tohle jsem mu říct nemohl.

A poprvé ve svém dosavadním životě jsem děkoval Marice, když prošla kolem a odevzdala na stůl svou slohovku.

,,Měl jsem málo času kvůli pomáhání na Jarní slavnosti." Bod pro mě.

Vlastně jsem na to úplně zapomněl - začínám zapomínat na spoustu věcí - Jarní slavnosti se plánovaly měsíce dopředu, jelikož šlo o celoměstskou akci a hlavním pořadatelem byla naše škola.

Podílel se na ní skoro každý.

Až na mě, na samotnou akci jsem vždy dorážel, jelikož na tom pokaždé trvala Olet a zároveň mý rodiče, kteří tu nikdy nemohli chybět.
Ale představa, že bych měl s něčím pomáhat a socializovat se s tolika lidmi najednou... Přejel mi mráz po zádech.

,,Aha," zamručel, ,,v tom případě tě chápu, ale přesto by si to měl stíhat. Škola je vždy na prvním místě."
Na chvíli se zamyslel a já se modlil, aby mi vyšel vstříc.
,,Že jsi to ty, dám ti ještě dva týdny. Do dvou týdnů chci všechny mé požadavky v kabinetě."

,,Děkuju, bude to stát za to." Oddechl jsem si a uvolnil napjatá ramena.

,,Jestli je to vše," založil si slohové práce do složky, ,,už půjdu."

,,Vlastně," napadlo mě, ,,máte ještě místo ve sboru?"

***

Neviděl jsem zhola nic, což mě znervózňovalo každým krokem, ikdyž jsem se pohyboval po svém vlastním domě.

Ale pokaždé, co jsem jen nejistě zašmatral rukou kolem sebe, ta Jackova mě uchopila a vedla dál správným směrem.

On mě vždy vedl správným směrem.

On mě svedl na jeho správnou cestu.
A proto jsem ho miloval.

Zastavil mě a já odhadoval, že je to náš obývák.
Nechápal jsem, proč mi jednoduše neřekl, abych zastavil.

Otevřel jsem pusu, abych něco řekl, protože, ikdyž jsem mu věřil ze všech lidí na světě nejvíce, nebyl jsem si teď moc jistý okolím a co na mě chystá.