𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

28| Propast

Celý zadýchaní jsme doběhli na kolej až do našeho společného pokoje.
I přes nedostatek kyslíku jsme se smáli, až jsem měl dojem, že toho nikdy nenechám, protože nejednou každý z nás málem uklouzl na mokrém trávníku.

,,Tohle bylo šílený," řekl jsem mezi smíchem a nádechem.

I přesto, že jsem byl mokrý a byla mi zima, jsem se bavil, vážně jsem si ten běh užil.
Byla to zábava.
Proč jsem to neudělal už dříve?

Protože tu nebyl on...
Odpovědělo podvědomí.

,,Šílený?!" Brook si zhrnul vlasy z čela, ,,to bylo hustý!"

Pod trikem, které z části zprůhlednělo, mu šly vidět břišní svaly.
Na chvíli jsem na nic jiného nemyslel.

Byl jsem rád za tu studenou vodu, jelikož mě v sekundě probrala.
,,Zapisuj si, toto byl přesný příklad toho, co nemáme dělat."

Zasmáli jsme se a já si sundal boty, které čvachtaly s každým mým krokem.

Ani ta studená voda, natož blesky a hromy za okny, mě nedokázali probudit z transu.
Zastavil jsem se, celý svět se se mnou zastavil a přitom jsem měl dojem, jako by se vše točilo s neskutečnou rychlostí, které se nevyrovná žádná věc.

Jediné, co jsem dokázal vnímat a cítit, byl Brook, když jsem se zul a on ke mně třema rychlími kroky přešel a přerušil i ty poslední milimetry mezi mnou a jim.

Jeho rty, horké a zároveň ledové od kapek, byly ochromující kombinace.
Teplo jeho těla vyzařovalo takovou moc a energii, až má mysl nebyla schopná nemyslet na nic jiného.

Ale přesto jsem se odtrhl, šlo to pouze stěží, jelikož moje sebeovládání bylo na samém kraji útesu.
A Brook byl propast, která se pode mnou nacházela.

,,Co to děláš?" zeptal jsem se šeptem.

Dokonalá, nádherná propast.

Podíval se na mě očima, které mi vždy připomínaly louky a lesy a jeho mužná vůně se dokázala vyrovnat všem květinám.

Nepřekonatelná propast.

,,Pamatuju si to," pověděl a hlas měl zastřený.

,,Co?" Svraštil jsem čelo.

,,Na té párty," polkl, ,,další den jsem ti řekl, že si nic nepamatuju. Byla to lež. Pamatuju si vše. O to horší to je."

Řekl jsem spousty slov, ale byla to lež. Ty si zasloužíš pravdu.
Vzpomněl jsem si na text písně.

Na moment sklopil oči.
Litoval jsem své výšky, jak mi to najednou vůbec nevyhovovala, kdybych byl menší viděl bych mu do očí i kdyby je sklopil.

Jeho slova mi bolestně pomalu docházela.
Otevřel jsem pusu, že bych něco řekl, avšak nedokázal jsem to.

Nedokázal jsem se na něj zlobit, že mi to neřekl, nedokázal jsem se hněvat na Brooka. Nešlo to.
Oheň ve mně vyhasl jako by nebyl nic než jen pouhá sirka od zápalek.

,,Nedokážu na to přestat myslet," podíval se na mé rty, ,,snažil jsem se, ale to, jak ses jimi dotýkal mě - mých rtů... Vypálilo se mi to do paměti."

Dotkli jsme se nosy.
I ten nepatrný dotek mě posunul blíž k hraně útesu.

,,Musel jsem to udělat znova," jeho dech mě hřál na tváři a přitom já ten svůj musel zadržovat, ,,musel jsem něco udělat, nebo bych zešílel."

Poté ztichl, kolem nás šlo slyšet bubnování kapek a jeho dech. Dýchal zhluboka, jak se snažil o sebekontrolu.

Čekal, co řeknu.
Co udělám.