𝘉𝘭𝘶𝘦 ✓

27| Hlas

,,Zamčené."

,,Jak nečekané," odvětil jsem mu ironicky, zatímco jsem se neustále ohlížel kolem sebe.

Bylo nepravděpodobné, že by v sobotu dopoledne byl někdo venku - ještě k tomu s tímhle počasím.
I tak mi bylo nepříjemné už jenom přelést pásku, která vyznačovala staveniště.

,,To je znamení, abychom se vrátili," snažil jsem se ho přemluvit, i když jsem před chvílí svolil jeho nápad.

,,Nebo," vytáhl klíče z mikiny, ,,to je výzva."

,,Kdes vzal klíče od sálu?!" Vyvalil jsem oči, že mi málem vypadly z důlků, ne poprvé.

,,Nejsou to přímo klíče od toho, ale můžem tomu tak říkat." Mykl rameny a přitom se nepřestával šklebit jako šílenec.
Což byla ta nejjasnější věc v šeru, které způsobily černé mraky.

Klíče nashromáždil na jedno místo a uvolnil tak jedno kovové oko, které začal v prstech všelijak rovnat a přitom se křenil.

Přišly mi vtipné jeho grimasy, ale, sakra, já nedokázal se neotáčet a nekontrolovat, jestli v blízkosti není jediná živá duše.

Nataženým drátkem se začal šťourat v zámku. ,,V tomhle mám praxi," byla jediná věta, kterou řekl, než zámek doopravdy cvakl.

Vážně?!

Začínal jsem uvažovat, jestli nakonec Brooklyn nebude z nás dvou ten chytřejší.
Nebo spíše schopnější.
Zatímco on by se o sebe dokázal postarat za každé situace, já bych umřel v první uličce.

,,Vaše Výsosti," oslovil mě a pokynul rukou, ,,Váš zámek je zcela k mání."

,,Děkuji, v nic jiného jsem ani nedoufal." Hrál jsem s ním jeho hru.

Což byl první moment, kdy jsem se u téhle vloupačky uvolnil. Ani tak mi to ale nezabránilo rychle zaplout dovnitř pronásledován Brooklynem.

Ten za námi zavřel a já po slepu nahmatal světla.
Povedlo se, všude se rozlilo dožluta zbarvené osvětlení a mně se po hodně dlouhé době poskytl pohled na koncertní sál.

Po obou stranách bylo nespočet červených sedaček, jako v kině. Před námi se nacházela ulička, která směřovala přímo k vyvýšenému pódiu, kde, jak jsem odhadoval, byly pod plátny schovány nástroje.

Ta představa, když jsem si uvědomil, že je to tu celé naše...
Jenom naše.

Na tváři se mi rozlil úsměv.

,,Pojď sem, dělej!" popohnal jsem jej, když mě napadla první vylomenina jen při pohledu na sedačky.

Brooklyn si narychlo strčil klíče i s drátkem do kapsy mikiny, zadrhl se jen na malý moment, kdy jsem vyskočil na opěradla sedaček a našel balanc.

,,Tohle jsem chtěl vždycky zkusit," přiznal jsem, když mě pozoroval a já si připadal trapně, že se chovám jako děcko.

Už jsem se rozhodoval, že bych měl slézt dolů, před Brooklynem jsem se ztrapnil dost, když o něco pomaleji vylezl za mnou.

,,V čem přesně to spočívá?" zeptal se s širokým úsměvem.

Omámeně, jako ve zpomaleném filmu, jsem se usmál taky a poté se odhodlal  podívat před sebe, jinak bych při dalším pohledu na jeho úsměv omdlel.

,,Poběžíme po opěradlech až nakonec," i tak jednoduchá věta ze mě lezla jako z chlupaté deky.

,,To zní dobře, dáme závod? Tři, dva, jedna!" Ani nečekal na mou odpověď a nešikovně se rozeběhl vpřed.