Světlo a tma ✔️

•2•

Šla jsem spolu s Kylem na oběd. Zrovna mi vyprávěl o tom, jak strávil prázdniny v Evropě. Timmi se Sam se s námi měli potkat až v jídelně u našeho obvyklého stolu.

V jídelně už bylo rušno. Vzali jsme si jídlo a posadili se ke stolu v rohu jídelny. Cestou jsem si všimla Cassidy a její kamarádky Tessy, s kterou jsem se moc v lásce neměla, jak si zrovna přisedají ke stolu na druhé straně jídelny, u kterého už seděl James a zrovna si povídal s nějakými kluky z basketbalového týmu, do kterého patřil i Kyle.

Kyle ale už tradičně raději trávil obědy s námi, než u stolu s roztleskávačkami a ostatními hráči. Podle něj byli všichni povrchní a nedalo se s nimi normálně mluvit. Se všemi normálně fungoval, ale celou tu jejich partu nemusel včetně mé sestry, kterou respektoval jen z důvodu, že jsem ho o to žádala.

Trochu jsem se otřásla, když jsem spatřila Jamese, jak se něčemu směje. Neuvěřitelné, jak mi jeden pohled na něj, dokáže zkazit den.

„Tak jaký je zatím váš první den?" sedla si vedle mě Sam a naproti Timmi.

„Mohlo by být hůř," zamumlala jsem.

Timmi se ke mně naklonil. „Hele, nechceš nám třeba říct něco o tom, co tady dělá James?" zeptal se zvědavě.

Pokrčila jsem rameny. „Nic moc o tom nevím. Jen jsem ho ráno potkala před domem a říkal, že se jeho strýček rozhodl vrátit zpátky," přetlumočila jsem jim to, co jsem se dozvěděla ráno.

„To je přece divný, že by se najednou z ničeho nic vrátil zpátky do města, které nenávidí, nemyslíte?" Zapojila se do konverzace Sam a po očku ho sledovala.

Musela jsem uznat, že měla pravdu. James sám poté, co jeho rodiče při autonehodě zemřeli, prohlásil, že tohle město nesnáší a už se sem nechce nikdy vrátit. Chápala jsem, proč to říkal. Nechtěl, aby mu byla denně připomínána ta bolest kvůli ztrátě obou rodičů.

„Popravdě, je mi to jedno. Ať si tady klidně je," odpověděla jsem jí lhostejně a nabrala si těstoviny.

Sam se zasmála. „No jasně, vždyť vy dva se nesnášíte, tak mi nekecej, že tě to nezajímá. Byla bys nejradši, kdyby zas zmizel."

„Já slyšel, že se chce hlásit do basketbalového týmu," upozornil nás Kyle, který nás poslouchal jen napůl a ohlížel se po ostatních stolech.

Sam se na něj překvapeně otočila. „Fakt? Care, musíš o něm něco zjistit!" vykřikla.

Jídlo mi zaskočilo v krku a já začala kašlat. „Ani náhodou, Sam. Proč bych to měla dělat já, když mě vůbec nezajímá?" dostala jsem ze sebe.

„Protože bydlíte naproti sobě a znáš ho mnohem víc než mi," usmála se a pořád na Jamese zírala. „A mimo to, všimla sis, jak je teď hezký?" dodala šeptem. Timmi, který stejně jako Sam z Jamese nemohl spustit oči, souhlasně přikývl.

Protočila jsem nad tím oči. „Prosím tě, řekni mi, že se ti nelíbí," zakňučela jsem. „Vám oběma!"

„Kdo se komu líbí?" zeptal se Kyle, který nás očividně vůbec nevnímal a slyšel každou druhou větu, protože se zrovna usmíval na nějakou prvačku od vedlejšího stolu.

„Můžeš toho aspoň na chvíli nechat?" prskl na něj Timmi a pořád šilhal ke stolu, kde seděl James.

Kyle se naštvaně otočil na Timmiho. „A co zase dělám? Přece nebudu celý život čekat na jedinou dívku, kterou miluju a která o mě nejeví žádný zájem," mrkl na mě.

Tyhle řeči jsem od něj slýchala minimálně dvakrát denně za poslední rok. Všichni jsme věděli, že si dělá srandu, ale časem to už začalo být otravné.