Světlo a tma ✔️

•44•

Běžela jsem skoro celou cestu k Jamesovi a musela jsem se pochválit za svojí rychlost, protože jsem to stihla za pouhých sedm minut. Bylo mi jedno, že je venku tma a zima. Probíhala jsem zapadlými uličkami, abych si zkrátila co nejvíce cestu a neřešila, že se tu potulují pochybné existence.

Bála jsem se, že Oliver něco ví a pokud tomu tak je, tak jsme v maléru. Nemůžeme vědět, jak s touto informací naloží. Může se do toho začít plést a celé to zkazit. Je opravdu hodně malá pravděpodobnost, že se v tom přestane šťourat a nechá to být. Tomu jsem nevěřila ani já.

Bála jsem se, jak na to zareaguje James. Když se naštve, je dost nepředvídatelný a bylo mi jasné, že v záchvatu vzteku je schopný Olivera vykuchat. Už mi to i párkrát naznačil.

Když jsem stála před jeho domem, raději jsem zaťukala na dveře, než abych zazvonila. Nechtěla jsem, aby si mě všiml Fred. Nikdo ale neotvíral. Zkusila jsem to znovu a zase nic. Zkusila jsem tedy otevřít dveře a bylo odemčeno. Potichu jsem se vkradla dovnitř a zavřela za sebou.

V domě byla tma. Po slepu se mi podařilo dostat se ke schodišti. Šla jsem do patra a hledala Jamesův pokoj. Všude bylo až strašidelné ticho. Přiložila jsem ucho na dveře od Jamesova pokoje, ale neslyšela jsem nic. Jen ticho. Potichu jsem je tedy otevřela a vešla dovnitř. Bylo tu zhasnuto. Nesjpíš není doma. Už jsem přemýšlela o tom, že se otočím a odejdu, když se dvě silné paže obmotaly kolem mého pasu a já vyjekla. Dotyčný mi hned zacpal pusu, abych nemohla mluvit. Otočila jsem se a spatřila Jamese jen v ručníku kolem pasu.

„Copak ty tady?" zeptal se s úsměvem na rtech.

„Musíme si promluvit." Řekla jsem stroze, protože jsem byla naštvaná, kvůli jeho přivítání.

James se otočil, zavřel dveře a rozsvítil světlo, které mě na chvíli oslepilo. Měl mokré vlasy a kapičky vody se leskly na jeho svalnaté hrudi, takže byl asi ve sprše.

„Víš, jak jsem se lekla?" zavrčela jsem.

„Víš, jak jsem se lekl já, když ve tmě vidím někoho na chodbě, jak vchází do mého pokoje?" oplatil mi stejnou mincí.

„Vždyť jsem ti psala, že přijdu!"

„Fakt?" James popadl mobil, který se mu válel na posteli a projel zprávy. „No jo, nevšiml jsem si toho." Protočila jsem nad tím oči. „O co jde?" zeptal se.

„Mohl by ses nejdřív obléknout?" navrhla jsem. Nevím, jestli bych se soustředila, kdyby přede mnou celou dobu seděl polonahý.

„Tobě to vadí?" zeptal se pobaveně a udělal krok ke mně. Já o krok couvla.

„Nemám čas, takže se oblékni a potom přijď." Zpražila jsem ho a snažila se dívat do jeho očí a ne na jeho hrudník.

James si povzdychl. „Fajn, za chvíli jsme zpátky."

Posadila jsem se na postel a čekala. Za chvíli se opravdu vrátil v triku a teplákách. I tak vypadal skvěle. „Takže?" pozvedl obočí a posadil se vedle mě.

„Mluvila jsem s Oliverem a..."

„Počkej, kdy jsi mluvila s Oliverem?" přerušil mě a už teď na něm bylo poznat, že je naštvaný a to jsem ještě ani nezačala.

„Můžeš mě nechat domluvit?" zavrčela jsem. „Byla jsem u Ricka a potkala jsem tam Olivera a..."

„Takže jsi tam nebyla s ním?" přerušil mě znovu.

„To žárlíš?" přimhouřila jsem oči.

„Ne, já nežárlím." Prohlásil. „Ale odpověz." Vyzval mě.

Protočila jsem nad tím oči. „Ne, nebyla jsem tam s ním. Necháš mě to teď dopovědět?" James kývl hlavou. „Takže sem mluvila se Sam a ta mi říkala, že se jí ptal taky na divné otázky, stejně jako tebe. Tak jsem za ním šla a zeptala se ho, o co jde a on říkal věci, které by neměl vědět."

„Co říkal?" zeptal se zaujatě James.

„On ví o tom vloupání do školy a taky mluvil o dalších věcech, o kterých by vědět neměl. Myslím, že něco tuší." Řekla jsme nahlas své obavy.

„Cože?" zeptal se překvapeně, jako kdyby doufal, že se jen přeslechl.

Protočila jsem nad tím oči. „On něco ví." Zopakovala jsem.

„Jak je to možný?" vykřikl a začal přecházet po pokoji.

„Já nevím, ale přemýšlela jsem a možná bude lepší, když mu řekneme pravdu." Navrhla jsem tiše.

„Zbláznila ses?" vybuchl James. „Nemůžeme mu to říct!"

„Proč by to nešlo. Vždyť jste kamarádi. Pochopil by to." Snažila jsem se ho uklidnit. „Navíc bude lepší, když to zjistí od tebe, než aby na to přišel sám."

„On to nepochopí. Copak to nechápeš?!" rozčiloval se.

Zhluboka jsem se nadechla. „Každopádně to musíme urychlit, než na to přijde někdo další. Chce to nějaký plán. Ten týden, co jsem byla nemocná, nás dost zpozdil."

James přikývl a zase se posadil. „Co navrhuješ?"

„Musíme zjistit, v jaké dílně se to auto opravovalo. K Charleymu se nedostaneme tak jednoduše, takže nejdříve zkusíme ty dvě ostatní dílny ve městě. Do jedné bych šla klidně rovnou zítra." Vychrlila jsem ze sebe.

„Do které?" zeptal se James. Natáhl se pro notebook, který byl na stole a zapnul ho. Najel na mapy a začal hledat autodílny v našem městě.

„Nejdříve bych zkusila tu vedle nádraží." Ukázala jsem mu jí na mapě. „Je nejmenší, ale dobrá. Slyšela jsem o ní mluvit pár lidí."

James se podíval na její stránku. Bylo to u nějakého chlapa v garáži, takže by neměl být problém se tam dostat.

„Fajn, půjdeme tam zítra večer." Rozhodl James.

„Potom bych tedy šla do té na druhé straně města. Co vím, tak není moc dobrá. Skoro nikdo tam nechodí." Ukázala jsem i tu druhou na mapě. Tam už bude potíž se dostat, ale rozhodně to nebude horší, než ta výprava na policejní stanici. „A když ani tam na nic nepřijdeme, půjdeme znovu k Charleymu, ale tentokrát v noci. Zjistíme, v jaké dílně se to auto opravovalo, a potom si zjistíme něco o zaměstnancích, jestli nemají nějakou spojitost s tvými rodiči." Vyložila jsem mu svůj plán.

„Ty by si měla jít k FBI." Zamumlal James, který projížděl stránky každé autodílny, o které jsme mluvila. „Tvoje plány jsou geniální."

„To by asi moc dobře nedopadlo, ale díky." Zasmála jsem se.