Světlo a tma ✔️

•14•

Úterní první hodina se hrozně vlekla. Nebavilo mě to a chtělo se mi spát. Navíc jsem celou noc, a i dnes přemýšlela nad Jamesovým zvláštním chováním. Nikdy se ke mně nechoval tak, jako včera. Byla jsem z něj zmatená a nechápala jsem, co se vlastně stalo.

Vždyť on mě utěšoval a povedlo se mu to. Dokonce mi řekl, že si o mně myslí, že jsem chytrá. To je snad poprvé, kdy mi řekl něco takového a nemyslel to jako vtip.

Možná poprvé jsem se v jeho společnosti cítila dobře. Nechápala jsem mou změnu postoje vůči němu, ale stalo se tak.

Konečně zvonek.

Všichni si začali balit učebnice a odcházeli ze třídy. Udělala jsem to samé a společně s Timmim opustila třídu.

Když jsme procházeli chodbou, narazili na nás Kyle a Sam, kteří o něčem zaujatě diskutovali. Pozdravili nás, ale dále pokračovali v rozhovoru. Společně jsme se vydali na další hodinu, kterou jsme měli společnou.

„Viděli jste to policejní auto, které stálo před školou?" zeptal se Kyle mě a Tima.

„Tady je policie?" vyjekl překvapeně Timmi. Já jejich rozhovoru moc pozornosti nevěnovala.

„Jo, viděli jsme, jak dva policisti vylezli z auta a šli směrem ke škole," objasnila situaci Sam. „Proč jsou asi tady? Nevíte o něčem?" vyzvídala.

„Nemám tušení," odpověděla jsem.

V té chvíli zpoza rohu na chodbu vešli dva policisti a mezi nimi šel někdo, hoho drželi pevně za ruce, aby jim neutekl. Podívala jsem se na dotyčného a zamrzla v pohybu, když jsem se setkala s těma oříškovýma očima, které jsem dobře znala. James šel mezi nimi se vztyčenou hlavou a vypadal, že mu je naprosto jedno, že na něj celá škola zírá. Jako by mu snad bylo i jedno to, že ho právě zatýkají.

Musela jsem uznat, že s tím znuděným výrazem a rozcuchanými vlasy a v situaci v jaké momentálně byl, vypadal skvěle.

Eh... co jsem to zase řekla?

Když procházeli kolem nás, James se otočil mým směrem a naše pohledy se na krátký moment střetly. Na jeho tváři jsem si všimla nepatrného úsměvu. Potom se zase otočil čelem dopředu a hlavními dveřmi spolu s policisty vyšel z budovy.

Pořád jsem tam stála neschopna pohybu. To právě zatkli Jamese? Co udělal tak strašného, že ho za to zatkli? A proč se usmíval? Zaznamenala jsem šum, který se po chodbě rozlehl, když odešli, ale já pořád byla duchem mimo a zírala na dveře, které se za nimi zavřely.

Probral mě až Samin hlas. „Co se to sakra právě stalo?" vykřikla překvapeně.

„Proč ho zatkli. Care, nevíš něco?" zeptal se mě Timmi.

„Proč bych zrovna já měla něco vědět?" obořila jsem se na něj. Timmi polekaně uskočil. „Promiň" zavrčela jsem omluvně a promnula si čelo. Bylo toho na mě moc. „Nic nevím," odpověděla jsem na jeho předešlou otázku. Neměla jsem tušení, o co tady šlo.

Celý zbytek dne se ve škole neřešilo nic jiného než Jamesovo zatčení. Nikdo ale netušil, proč ho zatkli. Nějaké teorie jsem zaslechla, ale to byla hloupost. Věděla jsem, že James není žádné zlatíčko, ale že by ho za to musela zatýkat i policie? A nesedělo mi na tom ani to, že by se James nechal u něčeho chytit. I když jsem to nerada přiznávala, byl na to chytrý dost. Samozřejmě se mi v hlavě rodily všechny možné scénáře toho, co mohl udělat. Jeden byl lepší než druhý.

„Lidi, už to vím," přiřítil se na obědě k našemu stolu Kyle. Mířil od stolu roztleskávaček a basketbalistů.

Neuvěřitelné, jak se on dokázal adaptovat, když něco potřeboval.

Neuvěřitelné, jak neskutečně velká drbna byl.

„Co víš?" zeptal se ho nechápavě Timmi.

„Proč ho zatkli," zašeptal Kyle, aby ho nikdo neslyšel.

Hned jsem zpozorněla. „Proč a jak jsi na to přišel?" vyhrkla jsem a naklonila se k němu blíž, abych ho lépe slyšela.

Kyle se posadil vedle mě. „Teď jsem mluvil s Tessou. Její táta dělá na místní policejní stanici a je tam celkem důležitý. Podle něj se tam James prý dnes v noci vloupal a zachytili ho kamery. Prý na něj v noci přišli a honili ho, ale on jim utekl. Samozřejmě v té chvíli nevěděli, kdo to je, tak se podívali na záznamy z kamer a tam poznali, že to je on," šeptal.

„Cože?" vyjekla jsem, až se po nás pár stolů otočilo. Hned jsem se zase ztišila. „Proč by něco takového dělal?" zamumlala jsem spíše jako otázku pro sebe. Vždyť to by musel být úplný blázen, kdyby se tam snažil dostat. To by snad žádného normálního člověka nenapadlo.

„To neví ani Tessa," odpověděl Kyle.

Nechápala jsem, co se dělo. Proč by se sakra snažil vloupat na stanici? K čemu by mu to bylo? Tohle všechno mě přivedlo na další otázku, na kterou jsem teď chtěla znát odpověď ještě víc než kdy dřív.

Proč se vůbec vrátil do tohohle města?

Cestou ze školy jsem poslouchala Cassidy a snažila se od ní zjistit, co se stalo. Bohužel ona mi dokázala říct pouze to, co už jsem věděla od Kyla.

Šla jsem do svého pokoje a začala si dělat nějaké věci do školy. Nedokázala jsem se ale na nic soustředit, protože se mé myšlenky neustále vracely k Jamesovi.

„Care?" vyrušilo mě zaklepání na dveře. Dovnitř vstoupila Cass. „Já ti zapomněla říct, že auto musí na technickou, takže si zítra nějak zařiď odvoz do školy. Já pojedu ráno s Tessou a potřebovala bych, abys ho zítra vyzvedla v autodílně, protože já mám trénink roztleskávaček. Já ho tam teď vezu a potom mě vyzvedne Tessa a pojedeme k ní," vysvětlovala mi rychle a mávala u toho rukama.

„Dobře, já si to nějak zařídím," pokusila jsem se o úsměv, i když jsem rozuměla tak zhruba polovinu toho, co mi řekla.

Na to Cassidy opustila můj pokoj a za chvíli už jsem slyšela, jak s autem odjíždí. Posadila jsem se na své oblíbené místo k oknu a sledovala protější dům a doufala v alespoň nepatrný náznak toho, že v protějším pokoji někdo je. Pohnutí záclony, stín, cokoliv.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a poslouchala všechny své myšlenky, ale po nějaké době jsem zaznamenala před domem pohyb. Naklonila jsem se a všimla si, že James zrovna vychází z domu. Museli ho tedy už pustit.

Neváhala jsem ani vteřinu a než jsem si to stihla jakkoli rozmyslet, už jsem letěla po schodech dolů a vyběhla z domu za Jamesem. Hned, jak si mě všiml, tak se zamračil.

„Ne neřeknu ti, o co šlo," řekl rovnou příkře a šel ke svému autu. Opravdu už mě dobře znal.

Naprosto jsem ho ignorovala a vběhla mezi něj a auto. Zavřela jsem rychlým pohybem dveře od auta, které zrovna otevřel a vrhla na něj propalující pohled. „Proč ses vloupal na stanici?" vyhrkla jsem.

Překvapeně se na mě podíval a prohrábl si vlasy. „Ty o tom víš?" zabručel.

„Ano vím, co jsi tam dělal?" ptala jsem se dál. Začala jsem si uvědomovat jeho blízkost a o pár kroků ustoupila.

„To ti nemůžu říct," řekl potichu a uhnul pohledem.

„Jamesi, prostě mi řekni, o co jde. Všechno okolo tebe je divný. Tvůj náhlý příjezd, potom se plížíš v noci oknem do svého pokoje s nějakými papíry a potom tě zatknou za vloupání na policejní stanici," zvýšila jsem hlas.

Zvedl ke mně pohled, ve kterém se blýskla zuřivost. Že bych přestřelila? „A proč tě to vůbec zajímá? Je to moje věc. Přestaň se o mě starat. Vždyť mě nesnášíš a nejsi ani má kamarádka, aby ses mohla dožadovat vysvětlení. Může ti to být úplně jedno, protože my dva spolu ani normálně nemluvíme. Nemáme spolu vůbec nic společného, tak se nestarej!" řval na mě. Odstrčil mě hrubě stranou od svého auta až jsem trochu zavrávorala a nastoupil, aby vzápětí odjel.

Zaraženě jsem stála na silnici a dívala se za autem, které se vzdalovalo. Měl pravdu. Nebyla to moje věc a já neměla právo po něm chtít vysvětlení. Tak proč mě to tak strašně zajímalo a já to nedokázala nechat být?